Dne 8. června 2011 náš tým složený z Nadi Antlové, Gabči Hotárkové a paní učitelky Čermákové navštívil paní Krupičkovou v jejím bytě nedaleko polikliniky ve Velké Bíteši.
Přivítání bylo velice milé. Paní Krupičková nám nejprve ukázala její ateliér, kde maluje krásné obrazy, a poté nás zavedla do obývacího pokoje, kde pro nás bylo nachystáno malé občerstvení. Nejprve paní učitelka představila projekt, do kterého jsme zapojení, a poté jsme se představila každá sama. Paní Krupičková se nám také představila a poté začala vyprávět o dětství a tehdejší době.
Povídala nám o svých rodičích, jaké to bylo žít v době totality, co bylo k dostání za potraviny, jaká byla móda a návyky a spoustu dalších zajímavých informací..
Povídání se nám velice líbilo, bylo to i místy dojemné a krásné. Doufáme, že jsme se s paní Krupičkovou nesetkaly naposledy a že bude i více takových příjemných setkání a chvil :).
Pár věcí, které jsme si zapamatovaly:
• Paní Krupičková se narodila ve 40. letech 20. století za druhé světové války
• Matka paní Krupičkové byla švadlena (tedy učila se švadlenou, ale později pracovala jako úřednice). Byla přesvědčena o správnosti komunistických idejí, stejně jako její manžel, otec paní Krupičkové.
• Otec paní Krupičkové byl předsedou KNV v Jihlavě, za války pracoval v protifašistickém odboji, byl zatčen gestapem.
• Podruhé byl zatčen v roce 1952 jako zrádce komunismu
• Majetek židů, kteří zemřeli v koncentračních táborech, se rozprodával na náměstí
• Potravinové lístky byly během války i po ní
• Za totality platilo heslo: Všichni si jsou rovni, ale někteří si jsou rovnější
• Od poloviny 50. let minulého století se začaly organizovat pionýrské tábory pro děti
• Sen pionýrů byl podívat se do SSSR.
• V letech 1952/56 se ve Velké Bíteši objevily gramofony na kliku
• V osvětovém středisku u Žaloudků se každou neděli odpoledne konal nácvik lidových tanců. Ve skutečnosti se však spíš tančily moderní tance jako např. buggy buggy, poslouchala se hudba, která byla zakázaná (rokenrol).
• V polovině 60. let se začalo častěji chodit do kina
• Kdo byl režimu podezřelý, měl např. kontrolovanou poštu. Přitom se po přečtení cizího dopisu nikdo nenamáhal dopis vrátit do původního stavu. Tyto dopisy byly sledovány dlouhou dobu a práci vykonávali příslušníci STB.
• Za největší křivdu považuje paní Krupičková to, že byly trestány i děti. A to takovým způsobem, že nebyly přijaty na střední školy, i když měly výborný prospěch.
• Tuzex a Darex byly luxusní obchody, ve kterých se platilo bony
• Jediný stát do kterého se smělo cestovat, kromě čistě lidově demokratických jako Maďarsko, Polsko, Bulharsko, byla Jugoslávie, která byla považována za mírně kapitalistickou. Odtud také vedly cesty emigrantů přes Rakousko do západních zemí.
Dne 15. června 2011 jsme se opět setkaly s paní Krupičkovou v jejím bytě. Dnes nás však bylo o jednu více-přidala se k nám naše kamarádka Kateřina Doležalová.
Přivítání bylo stejně vstřícné jako minule. Na stole byly nachystány skleničky a něco dobrého na zub. Tentokrát se ujala slova Katka, která se ptala na předem připravené otázky. Gabča zapisovala a Naďa se snažila točit. Jenže se nám naskytly menší technické problémy, a tak nemáme skoro žádné podklady kromě zápisků.
Otázky, které máme připravené a příští schůzku:
• Říkala jste, že se smělo cestovat jen do Jugoslávie. Byla jste tam někdy ?
• Bylo těžké sehnat bony?
• Jakou hodnotu měl jeden bon?
• Jak jste vnímala tehdejší režim?
• Jaké bylo žít tenkrát v porovnání s dnešní dobou?
Naďa Antlová,Kateřina Doležalová
