Zora Krupičková se narodila 22.6.1940. Spolu se svou rodinou žila ve Velké Bíteši. Matka paní Krupičkové, paní Božena Sedláková, za svobodna Rieglerová, se vyučila švadlenou, později pracovala jako úřednice. Otec paní Krupičkové, pan Jaroslav Sedlák, byl za druhé světové války zapojen do protifašistického odboje, dokonce byl zatčen gestapem. Po válce byl předsedou KNV v Jihlavě. V roce 1952 byl znovu zatčen. Tentokrát byl označen za zrádce komunismu a to i přes to, že on i jeho žena byli zcela přesvědčeni o správnosti komunistických idejí.
Paní Krupičková vyrůstala v padesátých letech, tedy v období nejtěžších postihů pro odpůrce režimu. Ale protože byla mladá, dění okolo sebe nevnímala tragicky. Naopak, dokáže si vzpomenout i na pozitivní záležitosti, které tehdejší mládeži obohacovaly život.
Ze vzpomínek paní Zory Krupičkové citujeme:
„Můj otec byl během svého života dvakrát zatčen a vězněn. Poprvé to bylo za druhé světové války. O jeho zatčení gestapem jsem se dozvěděla někdy po válce, až jsem „rozum brala“, takže víc k tomu nemohu nic říci. Byl zatčen asi zradou jednoho člena z odboje, ve kterém pracoval se spoustou dalších. Ještě si z dětství pamatuji jednu dětskou hru – „na gestapo“.. To někdo začal bušit do dveří a ostatní si honem hledali ten nejbezpečnější úkryt, aby nás nenašlo. Pro nás to bylo něco jako zlý bubák.“
„ V padesátých letech 20. století začaly být organizovány pionýrské tábory pro děti. Každý
pionýr, i já, jsme snili o tom, že se jednou podíváme do země, která nám je uváděna jako
náš vzor – do SSSR. Tehdy byl můj otec zatčen podruhé. Dozvěděla jsem se to přímo od maminky, která mi musela sdělit, že mne sice škola vybrala do mezinárodního dětského tábora v Seči za odměnu, ale protože je táta zavřený, nemohu tam jet. Na mou námitku, že přece už s námi nežije, maminka jen bezradně řekla: Nedá se nic dělat.Otec mi z vězení několikrát psal, ale byla to běžná otcovská napomenutí, ať se dobře učím, nezlobím, hraju na klavír. Po jeho zatčení vyšla brožurka, já bych to nazvala pamflet, která zdůvodňuje jeho zatčení, zradu ideálů KSČ, je nepřítelem pracujícího lidu a mnoho dalšího. Ve vězení onemocněl a ani po návratu to neměl jednoduché. Chtěl nastoupit do zaměstnání do bítýšské PBS, ale od vrátnice ho (s tajnými omluvami a lítostí, dost pro vznik továrny udělal) vrátili, že ho nesmějí přijmout. Dostal pro začátek vyměřený důchod 250 korun, jak z toho vyžíval, nevím. Hodně jezdil po republice. Znal spoustu lidí z doby, kdy byl předsedou KNV v Jihlavě. V době Pražského jara v roce 1968 byl rehabilitován, dostal i nějaké peníze. Později pracoval jako cestář a lidé ho měli rádi, mnoha za svůj život pomohl. Pak se jeho zdravotní stav začal zhoršovat a počátkem 70. let zemřel. Já jsem splnila jeho poslední přání – mít urnu v hradbách bítešského kostela, aby, jak psal, „viděl dobře na Bíteš“. Před několika roky jsem se dozvěděla, že část veřejných činitelů nese nelibě pamětní desku, kde byl nazýván „soudruhem“, několikrát se hlasovalo o jejím odstranění, takže jsem nakonec o to požádala radnici sama a mám jeho urnu na rodinném hrobě.“
„ Vzpomínám si, že kolem roku 1955 se i ve Velké Bíteši začaly objevovat první gramofony na kliku. Tehdejší mládež, k níž jsem patřila, se scházela ve zdejším osvětovém středisku u Žaloudků. Měli jsme zde dovoleno poslouchat lidovou a sovětskou hudbu. Ale ve skutečnosti nás bavilo něco jiného. Sháněli jsme gramofonové desky s rokenrolem a tančili jsme populární tanec bugy bugy. Samozřejmě že ani jedno, ani druhé se nesmělo. Proto jsme vždy hlídali, a když se blížilo nebezpečí, vrátili jsme se k lidovým melodiím.“
„ Brzy se objevil i další nový druh zábavy, ve Velké Bíteši se zřídilo kino, a tak jsme ho často navštěvovali. Samozřejmostí bylo, že před začátkem představení byli návštěvníci informováni o dalším pokroku v SSSR.“
Paní Krupičková samozřejmě nezapomíná ani na stinné stránky tehdejšího života. Sdělila nám:
„Kdo byl režimu podezřelý, měl kontrolovanou poštu. Tuto práci vykonávali příslušníci STB. Přitom se ani nenamáhali vrátit dopis do původního stavu, takže skutečný adresát velmi snadno poznal, že dopis už před ním přečetl někdo jiný. Tahle cenzura trvala celé dlouhé roky.:
„Když jsme chtěli mít lepší oblečení či elektroniku, mohli jsme to koupit v Tuzexu a Darexu, což byly luxusní obchody. Ale zde se platilo bony, které nebylo jednoduché sehnat.“
„Jediný stát, do kterého se smělo cestovat, kromě čistě lidově demokratických jako Maďarsko, Polsko, Bulharsko, byla Jugoslávie, která byla považována za mírně kapitalistickou. Odtud často vedly cesty emigrantů přes Rakousko do západních zemí. Cestovat do Jugoslávie se mohlo jen se zvláštním povolením.“
„Za největší křivdu však považuji to, že za své rodiče byly trestány děti. Nejčastěji tím, že nemohly jít studovat, i když měly výborný prospěch.“
„ V totalitě platilo heslo, jež říká: Všichni si jsou rovni, ale někteří jsou si rovnější.“
Paní Krupičkové jsme na závěr položily ještě tyto dvě otázky:
- Myslíte, že je dobré hovořit v dnešní době o éře totality v naší zemi?
- Jaký by asi byl váš život, kdyby nepřišla totalita?
Zde jsou odpovědi:
„O totalitě je dobré hovořit tak jako o ostatních historických obdobích. Občas se
setkáte s názorem „ k čemu je nám historie, co bylo, bylo“. Je pravda, že mnohý člověk
projde životem netknutý hlubším poznáním dějin vlastní země a vůbec mu to neublíží. Na
co je mu pamatovat si, kdo byl Karel IV. nebo Václav Havel, důležitější jsou třeba
výsledky souboje Sparty a Slávie. Ale to není dobře. K vzdělání patří znalost historie, i když data mnohým žáčkům dělají potíže (patřím mezi ně). Tady jde spíš o pocit sounáležitosti s národem, v němž jsme se narodili,o schopnost vážit si těch, kteří ho proslavili,vědět i o temných stránkách jeho historie. Jsem ráda, že se promítá dost filmů o této době, které alespoň napovídají, jaké bylo v ní žít.“
„ Druhá otázka je opravdu těžká a určená spíš pro historika, politologa nebo futurologa. Jinak by vypadal na příklad život v naší republice, kdyby ji osvobodila armáda USA, nebo – hrozné pomyslet – kdyby vyhráli fašisté.
„Raději Vám povím, v jaké společnosti bych chtěla žít: Stylem se mi líbí život za tak zvané „první republiky“, v době mezi dvěma válkami. Lidem sice chyběly mnohé současné vymoženosti, ale rozvíjela se kultura, důraz se kladl na vzdělání, a abych se přiznala, líbí se mi i móda (pokud jste viděly něco z Četnických humoresek, dáte mi asi za pravdu).
Bez totality by lidé žili beze strachu – že je někdo pro jejich názory udá, že jejich děti nebudou moci studovat, že se nebudou moci podívat do zahraničí, že je vyhodí z práce – neexistovala by StB (státní bezpečnost), která si nakonec přisuzovala moc rozhodovat o životech lidí. Státníci by žili v přátelství s jinými národy, vážili by si jich, ale o osudu svého národa by rozhodovali sami, bez vměšování jiného, byť mocnějšího státu. A politické strany by byly jen v pozadí, bez mocenských bojů, vzájemných osočování – bylo by jich vůbec potřeba? Ve vládě by seděli moudří a vzdělaní lidé, kteří získali důvěru voličů tím, co vykonali a ne tím, co slíbili, dovedli by naslouchat hlasu občanů a za korupci by byl ten nejvyšší trest hned po vraždě. Ale to jsem se zase dostala asi do světa fantazie. Ale bylo by to krásné.“
