Po hodině a půl byli v cíli cesty. Netušili, že je celou dobu doprovází policejní auto s esembákem, který je předal panu správci jako nějaké zločince. Nečekali žádné zvláštní ubytování, ale když viděli dům, a tu špínu, z překvapení nevycházeli. V domě byli 4 byty o 2 místnostech, 2 dole a 2 nahoře. Stěny byli vybílené, ale přes vybílení prosvítala plíseň. V domě nemohli najít záchod, nakonec ho ale našli. V patře byly záchody pro správce a pod nimi záchody pro zaměstnance. Odpadní roura byla prasklá a na spodní prkénka dvou záchodů tekl obsah roury. Když si stěžovali správci, řekl jim, že se stejně nikam nedovolají a poškleboval se jim. Byli také problémy s vodovodem. V domě sice byl, ale odpad byl ucpaný, takže chodili s čistou vodou nahoru a se špinavou dolů. Potom, když svůj skromný majetek nastěhovali do bytu ve 2. patře, šla paní Štisová umýt chodbu a schody, ale nakonec musela ještě uklidit celou půdu. Potom si zde věšela prádlo.
V průběhu dalších měsíců a let se za nimi přistěhovaly další rodiny z různých míst. Správcová vždy večer zavřela vrata a zamkla je zámkem. Když chtěli jít Štisovi do kina, tak požádali paní správcovou, aby je nechala odemčená, že je pak zamknou. Řekla jim, že jsou všichni zvyklí lézt přes zeď. Takže se paní Štisová rozčílila a řekla jí, že nejsou cikáni, aby lezli přes zeď a že u nich měl každý z personálu klíč od vrat. Správcová jim nevyhověla a tak museli lézt přes zeď. Jelikož Štisovi krmili krávy, tak každý den byla před chlévem čerstvá hromada vojtěšky. Paní Štisová si občas brala kousek pro jejich králíky, pro které udělal otec paní Štisové malou dřevěnou králíkárnu. Jednou, když si zase kousek chtěla vzít, přišla k ní paní správcová a zakázala jí brát si vojtěšku. Když se paní Štisová ohradila, že si paní správcová také bere, tak jí řekla, že ona může, ale nikdo jiný nesmí. Štisovi jezdili na kolech a poznávali krásu českého středohoří. Také občas hráli šachy. Pan Štis zde začal včelařit. A někdy si také šli zahrát pro zábavu divadlo. V roce 1955 byl jmenován nový ředitel statků. Ten hned zjišťoval, kdo z přistěhovaných kde pracuje a jaké má odborné vzdělání. Podle toho jim pak určoval změnu zaměstnání. Pan Štis měl vystudovanou vyšší hospodářskou školu a tak mu byla nabídnuta práce vedoucího statku v Kostomlatech pod Milešovkou. Přijal to a tak se tam přestěhovali. Byly tam mnohem lepší životní podmínky. Byly zrovna žně , v chlévě bylo 50 krav, a ještě větší počet prasat, takže práce bylo nad hlavu. Byl tam také Vlasta Stehlík, jako úkolář. Když však přišli Vánoce vzpomněli si komunisté, že jsou sedláci ve funkcích a zakázali je takto zaměstnávat. Všichni dostali vyrozumění, že jsou ze svých funkcí propuštěni a přiděleni na manuální práci. Pan Štis pracoval na poli a byl mu přidělen starý traktor a obyčejný valník. V dílnách mu traktor neopravovali dobře, a ani teplý oblek mu nebyl přidělen, neměl na nic nárok. Paní Štisovou propustili ze závodní kuchyně a přijali jí jako pěstounku v jeslích v Bílině. Absolvovala odborný kurz v Ústí nad Labem a pak v jeslích pracovala 20let.
V roce 1958 Sváťa onemocněl žloutenkou (v obci bylo 45 případů) . Ze zdravotních důvodů nemohl jezdit s traktorem, proto přijal místo technika na vedlejší farmě Světec a brzy se tam přestěhovali. To už byl rok 1962 a politická situace mírnější. V tom roce zemřela Sváťova maminka. V roce 1963 si objednali trabanta za 27 000 Kč. Trabant jim přišel až za 3 roky. Když zemřel vedoucí farmy Světec, převzal po něm funkci Pan Štis, ale když pak byly budovy farmy předány stavebnímu odd.statků, pracoval zase jako technik na farmě Křemýž a později v Lanhošti, odkud pak odešel do důchodu. 21.srpna 1968 vtrhli do Československa sovětské vojska. A oni přestali věřit, že se někdy vrátí domů, do Kněževse a rozhodli se, že si koupí malý domek na dožití. Koupili ho na jaře 1969. Byla tam zahrada i kousek pole a tak si tam zřídili malé hospodářství. Jenže komunisté rozhodli, že pře jejich pozemky povede dálnice, a tak se museli znovu stěhovat. Přestěhovali se do domku v Hostomicích. Zase si zřídili „hospodářstvíčko“ a zvykali si na nové prostředí. Oba byli už v důchodu a měli více času. Sváťovi však nabídli zaměstnání strážného ve sklárně a dokonce mu dali pistoli (nepříteli socialistického zřízení) a za krátký čas se dokonce stal velitelem stráže. Čas plynul a v sousedních státech se situace měnila a bylo zřejmé, že se něco musí stát.
Až přišel 17.listopad 1989 a s ním konec komunistického režimu a Štisovi se mohli vrátit domů, do rodné Kněževse. Čekalo na ně zničené a rozkradené hospodářství ,a tak začali s opravami. Během let vyhnanství se stěhovali šestkrát a konečně v roce 1997 posedmé do jejich domova. Komunisté způsobovali nesmírné škody na majetcích ale také stíhali a zavírali nevinné občany, kteří měli buď majetek a nebo třeba jen trochu jiný názor. Trestali je také tím stěhováním, v mnoha případech hodně daleko od domova. V říjnu roku 2000 se paní Štisová musela navždy rozloučit s svým manželem Sváťou.
Děti sedláků už žili jiným způsobem života, sem se už nevrátili a usedlost prodali. Jen paní Štisová měla hospodářství ve svém vlastnictví. Život uplynul a paní Štisová považovala za svoji povinnost napsat svoje paměti, aby tyto události, které vesničtí boháči museli prožít, se již nikdy neopakovaly, staly se varováním a poučením pro budoucí generace. Toto nesmí být nikdy zapomenuto. Paní Štisová zemřela 6.2.2006 Vzpomínky sepsala v roce 2004.
Zpracovali: Štěpán Bendl, Lukáš Vávra, Jiří Krob