Archiv pro měsíc: Listopad 2013

Oto Sekyrka se narodil 16. ledna 1928 v Rimavské Sobobě. Otec Oty byl vysokým vojenským důstojníkem prvorepublikové československé armády, matka pocházela ze starého uherského rodu Fekete de Galantha. V roce 1940 začal Ota Sekyrka studium na píseckém gymnáziu a již během studií se zařadil do řad nadějných jihočeských atletů. Po ukončení studia následoval příkladu svého otce, podplukovníka Zdeňka Sekyrky a nastoupil do Vojenské akademie v Hranicích na Moravě. Zde ho jako mladého člověka zasáhla hned v roce 1948 komunistická totalita. Již v tomto roce byl vyloučen pro třídní nespolehlivost ze studia a ihned přeřazen k tzv. Černým baronům, k útvaru PTP. V žádném případě se nejednalo o úsměvné působení, jak jej líčí pozdější film či seriál, ale již zde byl tvrdě pronásledován komunistickou mašinérií. Po skončení služby u PTP nachází práci v roce 1951 jen jako lesní dělník v Píseckých horách. V této době již 4. rokem probíhá zatýkání a popravy odpůrců KSČ, desetitisíce lidí jsou odsouzeny do vězení, další jsou popraveni, zastřeleni na hranicích či umučeni v lágrech. K tomuto teroru nedokáže Oto Sekyrka mlčet a otevřeně kritizuje popravy nevinných, především Milady Horákové, umučení kněze Toufara či likvidaci našeho národního hokejové mužstva. Oto Sekyrka byl známou osobností, neboť jeho děd byl odborníkem v oboru lesnictví, zemědělství, významně se podílel na stavbě písecké nemocnice, oživil u nás psí plemeno Českého fouska a v roce 1938 navrhl výstavbu Orlické přehrady jako náhradu za Mnichovskou dohodou uloupené české pohraničí, čímž předběhl svou dobu o řadu let. I díky Otovo podpoře rodin politických vězňů, neunikla jeho činnost StB. Tragédie jeho osudu se začala naplňovat v roce 1952. Tehdy ho požádal jeho bývalý spolužák o pomoc při hledání úkrytu v píseckých lesích pro sebe a svého společníka, s kterým prý chtěli utéxt na Západ. Oto Sekyra, spolu s dalšími přáteli nosili do úkrytu tajně v noci potraviny. Vše bylo rychle prozrazeno a Oto Sekyrka je 16.února 1953 při cestě do práce zatčen a je mu rozstřílena levá noha. Střepiny z kulky mu nebyly nikdy vyňaty z nohu a do smrti trpěl bolestmi, obzvláště při změně počasí. Následovalo odsouzení za velezradu a konfiskace majetku, kterým přišla rodina o část domu, do kterého se nastěhoval příslušník StB. V příbramských a jáchymovských uranových dolech se stal pouze číslem A0 20407 a strávil zde nejhorších 7 let svého života. V květnu 1960 je propuštěn na amnestii, netuší však, že za další rok bude v naprosto vykonstruovaném procesu odsouzen za podvracení republiky na dalších 7 a půl roku. Toto věznění si odbyl především ve Valdicích. Domů se vrátil po dlouhých čtrnácti letech, s podlomeným zdravím, TBC, průstřelem nohy a na prstech levé nohy mu chyběly 3 prsty, o které přišel při úrazu v dolech. Poté pracoval jako dělník v Harmonice v Písku, zájem o jeho osobu ze strany StB neochaboval, často byl odvezen přímo od lisu na vyšetřovnu Stb do Českých Budějovic. Jediné, co mu dělalo radost, byli jeho čtyři synové a manželka a volné chvíle trávil na rybách či pěstováním květin pro kostely v celých jižních Čechách. Za dobu jeho věznění a i po jeho návratu provedla StB neuvěřitelných 88 prohlídek v jeho domě. Teprve listopadem 1989 se jeho život změnil. Zvláštním senátem soudu v ČB byl plně rehabilitován a okamžitě se zapojil do společenského života. Pořádal besedy, chodil do škol, rozhlasu, angažoval se v Občanském foru. Bohužel jeho vězněním zničené srdce nevydrželo nápor prvních svobodných měsíců a 19. října 1990 dotlouklo naposledy. Im memoriam byl povýšen do hodnosti plukovníka.Za zvuku vojenských salv se jeho pohřbu zúčastnilo stovky lidí, pohřbíval ho jeho spolužák a přítel z píseckého gymnázia, velký bojovník proti komunistické totalitě děkan Josef Jiran, který se vrátil 7. října 1990 po 22 letech z emigrace. Pohřeb Oty Sekyrky, jeho kamaráda, byl jeho prvním pohřbem po návratu z emigrace…Ota Sekyrka prožíval šťastné období, dožil se pádu zločinné komunistické diktatury. A jak často psal v dopisech v roce 1990 svým přátelům:“ prožívám nejkrásnější rok svého života…“ Nevěděl, že díky útrapám z vězení to bude rok poslední… (sepsali studenti Gymnázia Vodňany pod vedením p. učitele Michala Sekyrky)

https://www.facebook.com/michal.juppkonecny?sk=wall#!/photo.php?v=10200593633544769

sk_Brno_80x200_02

SK_Tylser_80x200_02

sk_Jesenik_80x200_03 (2)

Cesta za totalitou

Ve středu dne 22.6 2011 jsme se po telefonickém kontaktu a několika e-mailech sešly s panem  Markem Fialou. Otec tohoto mladého muže byl stíhán komunistickým režimem. Pan Marek Fiala sice danou dobu příliš nepamatuje, ale ochotně nám popovídal o tom, jak totalitní dobu prožívala jeho rodina.

Při cestě do Café Jana ve Velké Bíteši, (místo, kde se konala schůzka), jsme měly docela strach z prvního setkání s člověkem, kterého jsme dosud nikdy neviděly. Jakmile jsme však dorazily na místo a s panem Fialou jsme se seznámily, vše se vrátilo do normálu a my přestaly mít obavy.

Pan Fiala byl velice milý, sympatický a ochotný. Rád nám odpověděl na námi přichystané otázky, které se týkaly totalitního režimu.

Naše první setkání  trvalo zhruba hodinu. Pan Fiala nám situaci velmi ulehčil, ochotně se  rozpovídal, takže  na některé otázky odpověděl dříve,  než byly vyřčeny. To nám samozřejmě vůbec nevadilo. Celou schůzku a rozhovor jsme natáčely na kameru, se kterou jsme měly z počátku problém zacházet. Doposud jsme s ní nikdy nepracovaly a tréma stále nebyla zrovna na nejnižší úrovni.

Pan Fiala nám v závěru našeho setkání nabídl, že v případě jakéhokoliv dalšího dotazu jej máme kontaktovat. Rád nám poskytne další informace a rád nás zase uvidí.

V závěru schůzky jsme panu Fialovi upřímně poděkovaly za jeho ochotu a čas, který s námi strávil.

Některé otázky a odpovědi:

Byl nějaký člen Vaší rodiny vyslýchán komunisty nebo komunisty vězněn?

– Oba rodiče. Nebyli vězněni, ale vyslýcháni. Otec vlastnil zahradnictví a chodil do něj každý den, ale to už bylo pro některé obyvatele Velké Bíteše podezřelé a zajímalo je, co tam každý den dělá. Anonymně přišel dopis STB, přijela k nám kriminálka a odvezla rodiče k

Jak probíhal výslech?

– To přesně nevím. Rodiče o tom doma nemluvili. Báli se, že bychom mohli říci něco ve škole, proto mlčeli.

Lucie Kadlecová a Veronika Burešová