Archiv rubriky: Historie

Areál kláštera v malebné obci Svatý Jan pod Skalou nedaleko Berouna původně náležel řeholnímu společenství benediktinů. V roce 1785 byl klášter císařem Josefem II. zrušen. V převážné části první poloviny 20. století zde Kongregace školských bratří provozovala učitelský ústav, jehož činnost nuceně ukončila nacistická okupační správa.

Na přelomu 40. a 50. let byl v budově zřízen tábor nucených prací (TNP), kam byli zařazováni lidé na základě zákona č. 247/1948 Sb. o táborech nucené práce. Tento zákon umožňoval nařídit pobyt v TNP bez řádného soudního řízení až na dobu dvou let. Příslušné tzv. krajské trojky KSČ tak měly v podstatě volné ruce v nakládání s těmi, kteří byli novému režimu z nejrůznějších důvodů nepohodlní.

Vězňové ze svatojánského tábora pracovali v okolních vápencových lomech či v blízkých železárnách ve Králově Dvoře. O podmínkách v táboře se prameny rozcházejí. Na konci roku 1950 byl TNP Svatý Jan pod Skalou zrušen a budova po úpravách sloužila jako věznice. Od poloviny 50. let se pak v bývalém klášteře nacházela policejní škola ministerstva vnitra. Po roce 1989 byl objekt navrácen církvi, jeho pohnutou minulost dnes připomíná pamětní deska.

Po válce v domku, který dodnes stoji za kostelem na Cvilíně, bydlel jeden řeholník.

Kostel se tam opravoval, protože po vojně byl hodně poničen. Bomba proletěla střechou, klenbou, podlahou až do krypty, na věži němci umístili kulometní hnízdo, proto byla bez cimbuří, v kostele se střílelo, tekla krev.

Po známé Akci K (noc z 13. na 14. dubna r. 1950), na Cvilíně a v klášteře nezůstal z řeholníků nikdo. Všichni byli odvezeni spolu s jinými řeholníky jiných řádů, za doprovodu psů a samopalů do Bohosudova, kde byli internování. Zhruba po půl roce, někteří i později, byli propuštěni, ale museli narukovat do známých „elitních jednotek černých baronů“. Tato služba vlasti trvala tří i více let. No a někteří byli odsouzení. Z našeho řádu tenkrát neodsoudili nikoho, až teprve v 58. roce. Činnost všech mužských řádů byla zakázána.

Po roku 1950, když naší otcové byli internování. Objevil se zde pokus udělat z kláštera ústav pro mentálně postižené děti s tou nejtěžší diagnózou. O ty děti se tady staraly řeholní sestry, které tady byly převezeny z Velehradu.

Zřídily tady takový provizorní ústav. Dětí tady bylo kolem 20 a sester přes 10. Klášter byl chudý. Na celém klášteře tady byly dva záchody a voda zde nebyla, pro tu se chodilo do studny. Po sedmi letech uznala i státní správa, že je to nelidské bydlet v takových podmínkách a tak je přestěhovali na zámeček do Jindřichova. Takže tady byli do roku 1957 nebo 1958, co se tady potom dělo, o tom nemám informace. Vím, že někdy kolem pražského jara tady nějaký čas bydleli ruští oficírkové. No a potom už se vlastně dělaly plány, projektová dokumentace, a klášter prošel rekonstrukcí. V roce 1972 se klášter proměnil v hotel, který byl spravován státní firmou Interhotel Ostrava. Byl zřízen především pro Německé občany, kteří se zde přijížděli podívat na místa, kde se narodili atd. Hotel v klášteře byl pro ně exkluzivní a tak tady rádi jezdívali, ale v 90. letech už jich jezdilo málo kvůli stáří a pak už ani nebyl zájem, protože vybavení a celé zařízení vyžadovalo obnovu, takže to všechno nakonec bylo vráceno řádu.

Od konce 13. století v Krnově se minorité podílí na vytváření osobní kultury, na vytváření duchovní atmosféry aj.

Podle tradice klášter vznikl v roce 1273 a od konce 14. století začal fungovat jako klášter i kostel.

V roce 1523 vévoda braniborský Jan z Ansbachu uvedl do města reformaci a vyhnal minority z kláštera.

Po bitvě na Bílé Hoře císař Fernidand daroval krnovsko knížeti Karlu Lichtenštejnovi a ten v rove 1623 klášter opět navrátil řádu.V rove 1706 byl přestavován kvůli mohutnému požáru. Barokní přestavba pochází z 20 až 30 let v 18. století.

Na konci druhé světové války byl poničený klášter roku 1950 zabrán státem a činnost Minoritů byla zakázána. Od 70. let sloužil klášter jako hotel Morava. Po jedenačtyřiceti letech byl klášter roku 1991 opět majetkem Řádu.