Teď už nám jenom zbývá získané informace utřídit.

Klára Pelikánová, Karolína Vojtová

Po příjezdu nás velmi mile přivítal pan převor želivského kláštera a také církevní
historik P. PhDr. Jindřich Zdík Zdeněk Charouz, OPraem., Th.D., který nám sdělil řadu zásadních informací, ale také nás provedl celým konventem a ukázal nám i místa, kam se noha „běžného smrtelníka“ nedostane. Dokonce nám v rámci prohlídky dovolil nahlédnout i do nejstarší pergamenové knihy – zpěvníku z 16. století.

Po necelých dvou hodinách strávených v blízkosti pana převora jsme se odebrali na krátký oběd a potom už jsme jeli na domluvenou schůzku za paní Tomanovou do želivské knihovny. Můžeme říci, že tento den byl opravdu vydařený, neboť i paní Tomanová byla naprosto skvělá. Působivě nám vyprávěla, jak to chodilo nejen v klášteře, ale potažmo v celém Želivě. Jaké události se staly a které významné osobnosti měli co dočinění
s naší problematikou.

Největším „pokladem“ byla ale její sbírka různých novinových výstřižků, které před nás položila. Tato skromná dáma dokázala za dlouhá léta nashromáždit z novin a časopisů řadu velmi cenných informací jak o Želivě, tak o samotných premonstrátech. A my jsme jí za tento počin velmi vděční.

Po velmi příjemném rozhovoru, při kterém nám ještě stačila poskytnout naskenovanou kroniku města Želiva od roku 1959, jsme se vydali na cestu zpět.

I přesto, že nám počasí příliš nepřálo a nebe bylo celý den zatažené, jsme měli příjemně hřejivý pocit z plnohodnotně stráveného dne.
Teďnám jen zbývá získaný materiál utřídit a sepsat.

Na tříhodinové trase jsme si poprvé udělali zastávku v Ostrově nad Ohří, kde nám pan Mandrholec, pamětník a bývalý politický vězeň, při krátké procházce vyprávěl o sochaři Jaroslavu Šlesingrovi. Druhá zastávka byla již na „Věži smrti“. Zde se opět ujal slova pan Mandrholec a velmi poutavě nás informoval o zdejší velmi tvrdé vězeňské práci. Potom už jsme vyrazili k našemu vytyčenému místu – Jáchymovu.

V Jáchymově bylo krásně. Po vydatném jídle jsme příliš nezaháleli a vrhli jsme se na první aktivitu – přednášku s prezentací na téma komunistické propagandy. Po prezentaci jsme pak byli rozděleni do různých skupin, ve kterých jsme se seznamovali i se studenty jiných škol a pokoušeli se vypracovat společný projet.

Dalšího dne jsme se vydali navštívit pozůstatky tábora Rovnost, a poté jsme šli do Královské mincovny na další přednášku s pamětníkem, již zmíněným panem Zdeňkem Mandrholcem, který nám opravdu dopodrobna řekl, jak to dřív vlastně bylo. Tato přednáška patřila mezi nejzajímavější, protože bylo strašně zvláštní poslouchat slova člověka, který tohle všechno prožil. Toho dne se také někteří z nás vydali do jáchymovských dolů – na místo, kam se dnes jen tak někdo nedostane. Hned po návratu z dolů se konala prezentace projektů studentů, kteří se zapojili do projektu už loni.

Večer probíhal ve stylu 50. let. Téměř všichni jsme se tomuto období pokusili přiblížit svým oblečením i účesem. Večer se velmi vydařil, neboť zábava byla v plném proudu, dokonce se i soutěžilo.

Následujícího dne ráno se konala další přednáška na téma demokracie, která se pro mnohé z nás stala nejzajímavější součástí tohoto pobytu. Potom jsme odešli na oběd, naposledy se společně vyfotili a nasedli do našich autobusů. Tyto tři dni v Jáchymově byly určitě užitečné. Zažili jsme plno legrace, dozvěděli řadu nových informací a poznali pár nových
přátel.“

Liliana Kopicová, Nikola Klementová, Štěpán Jirsa, studenti 2.O

Jdeme zpovídat

Dne 7.5.2012 jsme se ve složení paní učitelka Dominika Holubová a žákyně Týna Barvíková, Kája Jurčová, Hanka Raifová a Kačka Rosáková vydaly k našemu pamětníkovi panu Josefu Hejtmánkovi do Mimoně. Pan Hejtmánek je 83 letý, plný elánu a bedlivě sledující současné dění. Je předsedou Konfederace politických vězňů v České Lípě. Jeho povídání bylo nesmírně zajímavé a musíme se ještě několikrát sejít.

Všechny materiály začínáme zpracovávat a těšíme se na další spolupráci.

Natálie Brázdilová, Barbora Elisová, Kateřina Katrňáková, Barbora Vaculová, Jessica Vaculíková a Marie Šabatová.

Z archivních materiálů jsme také zjistili, že nejvíce vesnických boháčů  bylo v obci Kněževes, a to celkem 16. Dva z nich se stali členy JZD, tři zde byli  zaměstnaní , 4 do družstva  nevstoupili, a 7 jich bylo z obce vystěhováno na různá místa v republice, převážně na ČSSS jako pracovní síla . K dalším obcím s počtem více než 10 vesnických boháčů patřily Chrášťany, Hředle a Přílepy.

A co bylo důvodem k vystěhování?

Jejich hospodářství bylo vybráno jako základ JZD, na usedlosti vznikly kanceláře družstva, neplnění dodávek, zrušení užívacího práva k nemovitosti a vystupování proti režimu, kterým mohl být i nesouhlas s vystěhováním nebo s konfiskací majetku.

A co si směli vzít s sebou?

Pouze nezbytné bytové zařízení včetně svršků, někdy pár kusů drobného zvířectva, avšak nikoliv majetek, který byl úředně zajištěn a sepsán při předávání hospodářství.

Zpracovali: Ostaš Jan, Polánková  Michaela, Cusaková  Jessica a Vopatová Kateřina

Paní Štisová se za svého manžela Svatopluka provdala po delší známosti v roce 1947. Po tchánu Ladislavu Štisovi převzali zemědělskou usedlost čp. 274 a 79, o výměře 34 ha polí a chmelnic. Začali kupovat stroje, aby nahradili nedostatek pracovní síly. Museli se vypořádat s mnohými překážkami, které před ně kladla nelehká doba. Tehdy jim hodně pomohl tchán, který byl truhlář a vše co bylo ze dřeva jim vyrobil.

Hned první rok jejich hospodaření přišlo katastrofální sucho a s ním i menší sklizeň. Vzápětí v r. 1948 přišel komunistický puč. Komunisté běhali po obci s přihláškami a vyžadovali od občanů podepsání vstupu do komunistické strany. Spousta kněževeských občanů ze strachu nakonec podepsala. Zakládaly se Akční výbory a ze spolků se vylučovali nepohodlní členové. Tak byli ze Sokola vyloučeni ti, kteří se zasloužili  o vznik Jednoty sokolské v Kněževsi. Začal útlak všech podnikavých lidí. Živnostníci byli nuceni vstupovat do družstev, obchodníci do spotřebního družstva Budoucnost a zemědělci byli rozděleni na drobné a větší. Ti, co měli více než 20 ha polí, dostávali za své produkty nižší ceny. K nim patří i manželé Štisovi.

V roce 1949 se začala zakládat zemědělská družstva a začalo pronásledování sedláků. Nařizovala se jim práce pro drobné zemědělce s využitím jejich vlastních strojů. Pan Štis to odmítl, protože by nestíhal práci na svých polích.

V r. 1950 vyšlo nařízení, že nemocenská pojišťovna nesmí větším zemědělcům pojistit zaměstnance a nepojištěný personál nemohl být zaměstnán. Na usedlosti Štisů byly vzápětí uvaleny nucené nájmy na 3 roky a tím byli vlastně zlikvidováni. Družstvo mohlo na jejich pozemcích hospodařit a rozebrat si veškerý živý a mrtvý inventář. Nejprve byly zlikvidováni chlévy pro chov prasat a místo nich se postavila stání pro koně. Zanedlouho jim odvedli krávy, odmontovali strojní dojení a  vše odvezli do společného kravína. Pan Štis začal jezdit s koňmi. Ale tím to neskončilo.

Na jaře 1952 se komunisté rozhodli, že do jejich obytného domu čp. 274 přemístí kancelář družstva. Na základě příkazu museli uvolnit pokoj, který byl notářsky určen tchánovi při předávání hospodářství v r. 1947. Štisovi museli vystěhovat svou ložnici a rozebranou ji uložili na půdu Bradáčových čp. 53, rodičů paní Štisové. Do uvolněné místnosti přestěhovali tchána. Ale už v červnu dostali z domu výpověď s tím, že se mohou přestěhovat kam chtějí.

Nové bydlení si paní Štisová se svým tatínkem vyjednala v domku své nevlastní matky na Křivoklátě. Po návratu domů se ještě na nádraží od svého manžela dozvěděla, že dostali nový příkaz, na základě kterého se mají vystěhovat do Svinařova čp. 30 a pracovat v cihelně na Zhoři. Další den se tam jeli podívat. Do maličkého domu s dvěma malými místnostmi, podlahami z cihel, bez elektřiny se odmítli nastěhovat. Stěžovali si u Kněževeského předsedy, ale ten je odkázal na předsedu okresu, který byl kněževeský občanem. Na odpověď tohoto  člověka paní Štisová až do své smrti nezapomněla. Sdělil jim, že se stěhovat nebudou a až přijde čas, tak se vystěhují a dají jim jen to, co uznají za vhodné a pobyt v Kněževsi i na okrese jim bude zakázán. Nebudou smět navštěvovat rodiče, pouze oni budou moci navštěvovat je.

Na základně rozhodnutí jim byl v červnu 1952 přidělen byt o dvou místnostech v sousedním statku čp. 256. 15. října, to datum si paní Štisová dobře zapamatovala, protože chtěla jít na hřbitov ke hrobu své maminky u příležitosti výročí jejich narozenin, k nim přišli dva muži a začali sepisovat jejich osobní a hospodářský majetek. Paní Štisové to bylo k smíchu, neboť za tři roky nuceného nájmu už bylo vše rozkradeno a měli jen to, co bylo v bytě. Soudruhům soupis v jejich bytě nestačil a šli k jejímu otci, p. Bradáčovi, v domnění, že tam najdou další majetek, ale byla tam pouze ta jejich rozebraná ložnice. Ale ani to jim nestačilo. Rozjeli se do Rakovníka, kde bydlela maminka jejího manžela, ale zde našli pouze dva páry holubů a pytel pšenice.

Aby se vzájemně nemohli tzv. vesničtí boháči informovat, probíhaly soupisy majetku u všech současně a v průběhu svátků se museli všichni postupně z Kněževsi vystěhovat na předem určená místa. Byli většinou umístěni na Čsl. státních statcích, v nejhorších bytech jaké měli. Někteří byli dokonce pro nějaké malichernosti odsouzeni do vězení. Odvolání proti rozhodnutí o vystěhování bylo nepřípustné a soused Štisových byl z tohoto důvodu odsouzen k šestiměsíčnímu vězení, ale naštěstí přišla amnestie. Další z kněževeských se pod tíhou událostí nervově zhroutil. Stále kreslil své hospodářství a během několika let zemřel. Nebylo divu, že všichni byli na pokraji nervového zhroucení, píše paní Štisová. Rozsudky zněly takto: Potrestání veřejným pokáráním jako trestem hlavním a konfiskaci veškerého majetku, včetně rodinných příslušníků a zákazem pobytu v Kněževsi a v rakovnickém okrese navždy, jako trestem vedlejším. V jediné obci tak bylo postiženo celkem 15 rodin.

Panu Štisovi a jeho manželce Mileně byl příkaz adresován do Všechlap u Libčevse v okrese Bílina. Opatření se netýkalo otce pana Štise. Obsílku z okresu dostali 14. ledna 1953 a hned druhý den 15. ledna se museli vystěhovat. K příkazu byl přiložen seznam nábytku, šatstva, prádla a dalších věcí, které okresní prokurátor vyjmul ze soupisu provedeného v říjnu 1952. To si mohli vzít s sebou. Druhý den přijela dvě malá nákladní auta a za dozoru úředníka z okresu, který pečlivě sledoval, co z bytu odnášejí. Když si chtěl pan Štis vzít i bedny, ve kterých měl své knihy, nedovolil mu to. Nesměli si vzít ani malá pilinová kamna. Když vše povolené naložili, úředník dveře se zabavenými věcmi, které by prý byly už pro ně přepychem, zapečetil. Potom se rozloučili s rodiči, sedli si dozadu na jedno auto, zabalili se do dek a vydali se neznámo kam. Poslední pohled věnovali rodnému kraji, když za Hředlemi vyjížděli na kopec Džbán a pak vše zastínil les.