Na stavbě sídliště podle architektonického stylu socialistického realismu v Ostrově pracovali také političtí vězni z jáchymovských pracovních táborů. Nedobrovolným autorem výzdoby zdejšího kulturního domu a sousoší na jeho střeše byl sochař Jaroslav Šlezinger. Vězeň koncentračního tábora Sachsenhausen-Oranienburg zemřel roku 1955 ve vězeňské nemocnici v Ostrově. O jeho osudech pojednává dokument Zaváté šlépěje.
Františkánský klášter Hájek se nachází nedaleko města Unhošť ve Středočeském kraji. Svůj název odvozuje od malého ohraničeného hájku, který jej obklopuje. Ke klášteru vede stará poutní cesta z Prahy, jejiž některá zastavení se dodnes dochovala.
Podobně jako ostatní kláštery mužských řeholních řádů byl Hájek v dubnu roku 1950 zrušen v rámci Akce K a zdejší františkáni odvezeni do internačních klášterů. Jejich místo zaujali řeholníci, kteří sem byli přivezeni z jiných zrušených klášterů. Vznikl tábor nucených prací Hájek, od roku 1951 nedobrovolné místo pobytu duchovních předtím vězněných v klášteře v Želivi.
Režim v táboře byl zprvu volnější, zadržovaným duchovním byly povoleny mše, s odchodem původního velitele je však vystřídala spíše povinná politická školení. Internační tábor byl zrušen v dubnu roku 1953, Dnes klášter Hájek opět slouží duchovním účelům, konají se zde různé akce a žíznivý poutník se může občerstvit v poněkud nekonvenčním hostinci naproti přes silnici.
Webové stránky o klášteře jsou k dispozici na adrese: http://klasterhajek.ic.cz
Na přelomu května a června se ve spolupráci s jihlavským Eurocentrem a Městskou knihovnou Jihlava uskutečnila prezentace putovní výstavy Stopy totality i s doprovodným seminářem pro studenty. Akce byla pořádána v návaznosti na desáté výročí vstupu České republiky do Evropské unie. Při příležitosti oslav tohoto výročí v Praze na Střeleckém ostrově se výstava představila i s dalšími vzdělávacími projekty mapujícími dějiny 20. století. 
V jarních měsících hostila výstavu Stopy totality v anglickém jazyce pražská pobočka Centra pro mezinárodní výměnu ve vzdělávání (CIEE). Tato mezinárodní organizace podporující studentské výměny byla založena již roku 1947. Proběhly také dva vzdělávací semináře pro studenty z USA k tématu poválečných československých dějin. Organizátorům děkujeme za možnost prezentace výstavy.
Dne 28. 1. 2014 se v návštěvnickém centru Evropské komise v Bruselu uskutečnilo slavnostní zahájení programu Europe for Citizens (Evropa pro občany) pro roky 2014 – 2020. Jednu ze čtyř klíčových součástí tohoto programu tvoří podpora aktivní evropské paměti. V minulosti byl z prostředků programu podpořen také projekt Zmizelí sousedé.
V rámci bruselského zahájení další fáze programu proběhly i dva odborné panely, dotýkající se otázek společné evropské paměti, sdílených hodnot či aktivního občanství. Zajímavé příspěvky přednesli mj. socioložka Anna Lisa Tota z římské univerzity či francouzský historik Henry Rousso.
Podpořené organizace měly v průběhu dne možnost prezentovat výstupy svých projektů. V Bruselu se tak představila anglická verze výstavy Zmizelí sousedé i několik panelů výstavy Stopy totality. Pozvání organizátorů přijaly i některé další podpořené organizace z České republiky.
Rádi bychom touto cestou poděkovali panu Pavlu Tychtlovi z Evropské komise, paní Kateřině Hamplové z Úřadu vlády České republiky a organizačnímu týmu Teamwork za možnost obě výstavy při této významné události prezentovat.
O Františku Šestákovi zpracovávám práci SOČ, kterou najdete na adrese http://1drv.ms/1jKGrIJ.
Areál kláštera v malebné obci Svatý Jan pod Skalou nedaleko Berouna původně náležel řeholnímu společenství benediktinů. V roce 1785 byl klášter císařem Josefem II. zrušen. V převážné části první poloviny 20. století zde Kongregace školských bratří provozovala učitelský ústav, jehož činnost nuceně ukončila nacistická okupační správa.
Na přelomu 40. a 50. let byl v budově zřízen tábor nucených prací (TNP), kam byli zařazováni lidé na základě zákona č. 247/1948 Sb. o táborech nucené práce. Tento zákon umožňoval nařídit pobyt v TNP bez řádného soudního řízení až na dobu dvou let. Příslušné tzv. krajské trojky KSČ tak měly v podstatě volné ruce v nakládání s těmi, kteří byli novému režimu z nejrůznějších důvodů nepohodlní.
Vězňové ze svatojánského tábora pracovali v okolních vápencových lomech či v blízkých železárnách ve Králově Dvoře. O podmínkách v táboře se prameny rozcházejí. Na konci roku 1950 byl TNP Svatý Jan pod Skalou zrušen a budova po úpravách sloužila jako věznice. Od poloviny 50. let se pak v bývalém klášteře nacházela policejní škola ministerstva vnitra. Po roce 1989 byl objekt navrácen církvi, jeho pohnutou minulost dnes připomíná pamětní deska.
Oto Sekyrka se narodil 16. ledna 1928 v Rimavské Sobobě. Otec Oty byl vysokým vojenským důstojníkem prvorepublikové československé armády, matka pocházela ze starého uherského rodu Fekete de Galantha. V roce 1940 začal Ota Sekyrka studium na píseckém gymnáziu a již během studií se zařadil do řad nadějných jihočeských atletů. Po ukončení studia následoval příkladu svého otce, podplukovníka Zdeňka Sekyrky a nastoupil do Vojenské akademie v Hranicích na Moravě. Zde ho jako mladého člověka zasáhla hned v roce 1948 komunistická totalita. Již v tomto roce byl vyloučen pro třídní nespolehlivost ze studia a ihned přeřazen k tzv. Černým baronům, k útvaru PTP. V žádném případě se nejednalo o úsměvné působení, jak jej líčí pozdější film či seriál, ale již zde byl tvrdě pronásledován komunistickou mašinérií. Po skončení služby u PTP nachází práci v roce 1951 jen jako lesní dělník v Píseckých horách. V této době již 4. rokem probíhá zatýkání a popravy odpůrců KSČ, desetitisíce lidí jsou odsouzeny do vězení, další jsou popraveni, zastřeleni na hranicích či umučeni v lágrech. K tomuto teroru nedokáže Oto Sekyrka mlčet a otevřeně kritizuje popravy nevinných, především Milady Horákové, umučení kněze Toufara či likvidaci našeho národního hokejové mužstva. Oto Sekyrka byl známou osobností, neboť jeho děd byl odborníkem v oboru lesnictví, zemědělství, významně se podílel na stavbě písecké nemocnice, oživil u nás psí plemeno Českého fouska a v roce 1938 navrhl výstavbu Orlické přehrady jako náhradu za Mnichovskou dohodou uloupené české pohraničí, čímž předběhl svou dobu o řadu let. I díky Otovo podpoře rodin politických vězňů, neunikla jeho činnost StB. Tragédie jeho osudu se začala naplňovat v roce 1952. Tehdy ho požádal jeho bývalý spolužák o pomoc při hledání úkrytu v píseckých lesích pro sebe a svého společníka, s kterým prý chtěli utéxt na Západ. Oto Sekyra, spolu s dalšími přáteli nosili do úkrytu tajně v noci potraviny. Vše bylo rychle prozrazeno a Oto Sekyrka je 16.února 1953 při cestě do práce zatčen a je mu rozstřílena levá noha. Střepiny z kulky mu nebyly nikdy vyňaty z nohu a do smrti trpěl bolestmi, obzvláště při změně počasí. Následovalo odsouzení za velezradu a konfiskace majetku, kterým přišla rodina o část domu, do kterého se nastěhoval příslušník StB. V příbramských a jáchymovských uranových dolech se stal pouze číslem A0 20407 a strávil zde nejhorších 7 let svého života. V květnu 1960 je propuštěn na amnestii, netuší však, že za další rok bude v naprosto vykonstruovaném procesu odsouzen za podvracení republiky na dalších 7 a půl roku. Toto věznění si odbyl především ve Valdicích. Domů se vrátil po dlouhých čtrnácti letech, s podlomeným zdravím, TBC, průstřelem nohy a na prstech levé nohy mu chyběly 3 prsty, o které přišel při úrazu v dolech. Poté pracoval jako dělník v Harmonice v Písku, zájem o jeho osobu ze strany StB neochaboval, často byl odvezen přímo od lisu na vyšetřovnu Stb do Českých Budějovic. Jediné, co mu dělalo radost, byli jeho čtyři synové a manželka a volné chvíle trávil na rybách či pěstováním květin pro kostely v celých jižních Čechách. Za dobu jeho věznění a i po jeho návratu provedla StB neuvěřitelných 88 prohlídek v jeho domě. Teprve listopadem 1989 se jeho život změnil. Zvláštním senátem soudu v ČB byl plně rehabilitován a okamžitě se zapojil do společenského života. Pořádal besedy, chodil do škol, rozhlasu, angažoval se v Občanském foru. Bohužel jeho vězněním zničené srdce nevydrželo nápor prvních svobodných měsíců a 19. října 1990 dotlouklo naposledy. Im memoriam byl povýšen do hodnosti plukovníka.Za zvuku vojenských salv se jeho pohřbu zúčastnilo stovky lidí, pohřbíval ho jeho spolužák a přítel z píseckého gymnázia, velký bojovník proti komunistické totalitě děkan Josef Jiran, který se vrátil 7. října 1990 po 22 letech z emigrace. Pohřeb Oty Sekyrky, jeho kamaráda, byl jeho prvním pohřbem po návratu z emigrace…Ota Sekyrka prožíval šťastné období, dožil se pádu zločinné komunistické diktatury. A jak často psal v dopisech v roce 1990 svým přátelům:“ prožívám nejkrásnější rok svého života…“ Nevěděl, že díky útrapám z vězení to bude rok poslední… (sepsali studenti Gymnázia Vodňany pod vedením p. učitele Michala Sekyrky)
Vítejte na webu projektu
Stopy totality
Cílem projektu Stopy totality je vyzvat žáky a studenty ve věku 12 až 19 let, aby sami aktivně vyhledali pamětníky a zaznamenali jejich příběhy, zachránili fotografie a dokumenty, porovnali je s dobovým tiskem a archivy. Chceme na základě jejich vlastní aktivity oživit zájem mladých lidí o studium dějepisu tím, že budou zkoumat nedávné dějiny místa, odkud pocházejí.
