V naší práci jsme se zaměřili na osudy dvou mužů z blízkého okolí naší obce. Jejich příběhy a důvody jejich uvěznění v padesátých letech se různí, shodně však ilustrují míru zvůle režimu.

Příběh pana Havelky ukazuje osobní statečnost člověka, který nepodlehl nátlaku totalitní moci. I když měl jen základní vzdělání, prokázal pevný morální charakter a zachoval si zdravý „selský“ rozum. Je zřejmé, že pouhá existence lidí s těmito vlastnostmi zavdává totalitnímu systému záminku k jejich dlouhodobé perzekuci a staví je proti jejich vůli do pozice „nepřátel“ společnosti.

Životní příběh pana Jiřího Šoustara z Bobrové na Českomoravské vrchovině zase ukazuje, jak snadno se člověk v totalitním systému může stát pronásledovaným. Pan Šoustar po 2. světové válce pracoval jako pekař, rozhodl se však, že půjde studovat na kněze. Jeden z jeho spolužáků začal působit jako převáděč osob do sousedního Rakouska. Byl však odhalen, a to dostalo do problémů i pana Šoustara. I když on sám za hranice odejít nechtěl, byl vyšetřován a také odsouzen.

 

Tak vstoupíš, nebo ne? - Příběh pana Havelky

Pan Antonín Havelka se narodil 18.2.1894 ve Věchnově u Bystřice nad Pernštejnem v dělnické rodině. Vzdělání měl pouze základní, což bylo v té době dostačující. Byl silně věřící. Oženil se, se ženou vychovval tři děti. Pracoval jako horník na dole Železinka ve Věchnově. Panu Havelkovi se ale víc než hornická práce zamlouvalo být hospodářem.

Rozhodl se proto, že si koupí nějaký statek. V Bobrůvce bydlel pan Havránek, který byl zadlužený, a jeho dům se tím pádem dostal do aukce. Právě jeho statek si za dostupnou cenu pan Havelka koupil. Rodina se stěhovala do Bobrůvky a začala hospodařit.

Když se dostali k moci komunisté, chtěli získat všechny hospodáře do družstva. V Bobrůvce vzniklo JZD v roce 1951, ale ještě v roce 1953 v něm moc lidí nebylo. Pan Havelka tam odmítal vstoupit, protože si všeho, co měl, vážil. Jelikož se to komunistům moc nelíbilo, snažili se ho zmanipulovat.

Lidi dělali od rána do večera na poli, pak přijel tajemník a výkupčí a taková parta komunistů a zavolali ho z pole do kanceláře a teď ho tam přesvědčovali, aby vstoupil do družstva, a když do družstva nebude chtít vstoupit, tak ho zavřou. Vyhrožovali, že jeho děti nebudou moct jít do školy, to neexistovalo, aby šly děcka od sedláků na školy. Musely jít k vidlám a k lopatě.

Na schůzích byl informován o tom, kolik toho bude muset odevzdat z toho, co vyprodukuje. Všichni sedláci věděli, že z odevzdaných produktů jim nezbude téměř nic, aby se mohli uživit. Přemlouvali je tak, že jim vyhrožovali, že jejich děti budou mít těžký život, budou muset tvrdě pracovat a nebudou moci chodit do školy. Komunisté panu Havelkovi různě ztěžovali plnění dodávek, ale pan Havelka i přesto dodávky plnil a do JZD vstoupit nechtěl.

V roce 1956 poslouchal pan Havelka zahraniční rozhlasovou stanici, kde se dozvěděl o událostech v Maďarsku, „že prý v Maďarsku hází komunisty do Dunaje“. Díky tomu se domníval, že to bude stejné i v ČSR. Když se šel podívat na své pole, uviděl na něm orat družstevníky. Řekl jim, ať toho nechají, protože za chvíli budou pracovat každý na svém. Jenže družstevníci ho udali a pan Havelka byl zatčen.

Pro svou obhajobu nechtěl ani právníka a obhajoval se sám. Při obhajobě u soudu se ho nikdo nezastal, protože mu ve vesnici záviděli jeho majetek. Dokonce se postavili proti němu. Byl odsouzen na 3 roky vězení v Ilavě na Slovensku. Ve věznici musel těžce pracovat od rána do večera, a podle toho, kolik odpracoval, tolik dostal jídla. Dokonce byl fyzicky týrán. Po těžké práci byl nucen chodit na politické školení.

Komunisté ztrpčovali život i rodině pana Havelky. Pomáhali jim však vesničané, jak s prací, tak v psychické podpoře.

Když se z vězení vrátil, byl ve velmi špatném zdravotním stavu. Měl žaludeční vředy a jiné zdravotní problémy. Přesto i nadále se ho komunisté snažili dostat do JZD. Ani po tomto všem do komunistické strany ani do JZD nevstoupil.

Když v Bobrůvce 4. 6. 1979 zemřel, jeho žena kvůli nátlakům vstoupila do JZD, takže nakonec jeho rodina dopadla stejně jako všechny ostatní. V Bobrůvce žádný podobný případ z období kolektivizace neznáme.

 

Chtěl být knězem, a skončil v Jáchymově – příběh pana Jiřího Šoustara

Pan Jiří Šoustar se narodil 21. dubna 1925 v Bobrové. Otec Cyril Šoustar byl pekařem, i matka Jindřiška Šoustarová pracovala v pekárně a prodávala vyrobené zboží. Pekařem se vyučil i Jiří a po otcově smrti v roce 1947 po něm převzal živnost.

Rok po otcově smrti se Jiří rozhodl, že půjde studovat na kněze. Odešel do Bruntálu, kde bylo učiliště. Byl tam přibližnš dva roky. Poté přešel do Brna na Biskupské gymnázium. Ve studiu pokračoval na Velehradě, kde bylo Papežské gymnázium, ale to za krátkou dobu zavřeli.

Přeložení do Hradiště probíhalo dramaticky.

Přijely tam auta, v noci, to bylo z třináctého na čtrnáctého dubna 1950, už je budili v noci, už to měli všechno nachystaný a už že jim musí něco říct. Kam pojedou, to se nedověděli, no a my když jsme se ráno probudili, no tak nám říkali: Buďto půjdete k rodičům, nebo budete chodit do Hradiště. Někteří se vrátili k rodičům a někteří chodili do gymnázia, no tak jsme tam chodili čtvrtý ročník až do maturity.“

Jeden Jiřího spolužák utekl do Rakouska, odkud se potom vrátil, a získával další lidi, aby utekli s ním. „Když se dostal zpátky, tak ho chytli, no a už jsme se dostali do problémů. No, to bylo v posledním ročníku gymnázia, to jsme měli mít maturitu. Když jsme se s ním setkali, on nás chtě získat do Rakouska, ale potom je všechny pochytali u Znojma nebo na jižní Moravě, tak bylo vyšetřování a už po nás šli. A nakonec nám řekli, že nebudeme moct maturitu skládat.“ Jiří útěk neplánoval, ale maturitu dodnes nemá.

Pan Šoustar se domluvil se spolužáky, že zůstanou v Hradišti a budou chodit na brigádu na salaš. V Hradišti došlo k jeho zatčení. „Byla noc, oči jsem měl otevřený. Najednou přijela policie a už že půjdu s nima. Potom jsme byli asi tejden na vyšetřování, no a potom byl soud. Bylo nás celkem deset.

Pan Šoustar byl vyšetřovaný přímo v Uherském Hradišti. Po týdnu byl soud. „No a ten jeden, který to organizoval, dostal deset let, já jsem dostal dva a půl roku.“ Byli odsouzeni za vlastizradu.

Do 14. srpna 1952 pracoval Jiří Šoustar jako nádeník v Kunovicích na stavbě letiště. Poté byl převezen do ústředního tábora v Ostrově u Karlových Varů a pak do Jáchymova. Tam pracoval v uranových dolech, na dole Adam a Eva.

Panu Šoustarovi byl trest amnestií zkrácen o jeden rok. Do tří dnů po propuštění se musel hlásit na úřadech a dostal práci nádeníka v čistírně lnu v Bobrové. Potom pracoval jako skladník. S policií už problémy neměl. V Bobrové dlouhá léta vykonával funkci obecního knihovníka.

V roce 1958 se oženil a má čtyři děti. Po pádu komunismu byl rehabilitován. Nyní spokojeně žije na Horní Bobrové se svou manželkou.