Svobodná Evropa

Od myšlenky k činu

Svobodná Evropa je rozhlasová stanice financovaná Spojenými státy americkými (USA), o jejíž vznik se po roce 1948 významně zasloužil československý exil. Rok po únorovém převratu, 25. února 1949, byla založena Rada svobodného Československa (RSČ). Text její ustavující deklarace, který napsal novinář Ferdinand Peroutka, v úvodu konstatoval:

Náš lid chce být svoboden. Není svoboden. Opět bude svoboden. Vlast, umlčená všemi krutými a rafinovanými prostředky moderní hrůzovlády, nemůže mluvit. Budeme mluvit za ni.“ Deklarace mimo jiné upozorňovala na nebezpečí sílící komunistické propagandy a dezinformací.

S cílem reagovat na tyto hrozby v červnu 1946 z iniciativy představitelů amerického ministerstva zahraničí a Ústřední zpravodajské služby (CIA) vznikla Národní rada pro Svobodnou Evropu (později Výbor pro Svobodnou Evropu). Na jejím formování se podíleli představitelé RSČ Petr Zenkl (předválečný primátor Prahy, poválečný vicepremiér a předseda Národně socialistické strany), Jan Bervida (bývalý šéf československého civilního letectví), Julius Firt (poslanec Národního shromáždění) a Ferdinand Peroutka (spisovatel a publicista). Rada připravovala vznik rozhlasové stanice se sídlem v tehdejším západním Německu.

První půlhodinový zkušební program Rádia Svobodná Evropa (Radio Free Europe, RFE) byl odvysílán z nákladního auta u československých hranic v létě 1950. Řádné vysílání RFE se již z bavorského Mnichova přihlásilo 1. května 1951 legendární větou: „Volá hlas svobodného Československa, rozhlasová stanice Svobodná Evropa.“ Od prvních dnů svého vysílání Svobodná Evropa nabízela plnohodnotný celodenní program se schématem, v mnohém formálně podobným Československému rozhlasu, ale s diametrálně odlišným obsahem.
Svobodné slovo všem

V následujících měsících přibývala další vysílání do zemí ovládaných komunisty. Svobodná Evropa začala mluvit bulharsky, maďarsky, polsky a rumunsky. V roce 1953 vzniklo sesterské Rádio Osvobození (Radio Liberation, později přejmenované na Rádio Svoboda – Radio Liberty, RL), určené pro obyvatele zemí Sovětského svazu. K ruštině se přidaly i jazyky národů ostatních čtrnácti svazových republik tehdejšího SSSR a některých dalších národností. V roce 1976 se obě vysílačky sloučily do jediné instituce pod názvem Rádio Svobodná Evropa / Rádio Svoboda (Radio Free Europe / Radio Liberty, RFE/RL), který se používá dodnes. Stejně tak do současnosti zůstává RFE/RL mnohonárodním médiem, byť přesný počet a složení vysílacích jazyků se postupem doby měnily. V listopadu 2010 rádio oslovovalo své posluchače celkem v osmadvaceti jazycích.

Jakmile začalo jeho pravidelné vysílání, financování převzaly USA. Prostředky na provoz RFE byly zpočátku vyčleněny v rozpočtové kapitole CIA, od 70. let 20. století je rádio financováno z rozpočtové kapitoly Kongresu USA. Tomu však v době budování RFE předcházelo shromažďování peněz ze soukromých zdrojů. Kromě darů různých korporací se od roku 1950 organizovala velká kampaň pod názvem Tažení za svobodu (anglicky Crusade for Freedom, pod tímto názvem se rovněž zaregistrovala nadace, která vytvářela finanční zázemí Výboru pro Svobodnou Evropu). Kampaň v USA probíhala způsobem, jakým se tam obvykle shromažďují prostředky na volební kampaně, mimo jiné organizováním večeří pro dárce, pochody, různými formami pouliční agitace a podobně. Symbolem tohoto „tažení“ se stala replika zvonu svobody, který v roce 1776 ve Filadelfii svolával občany k prvnímu veřejnému čtení Deklarace nezávislosti. Přes půl století pak byl právě tento symbol i logem Svobodné Evropy.

Otcové zakladatelé

Se vznikem vůbec prvního, československého vysílání Svobodné Evropy jsou neodmyslitelně spjata jména, jejichž nositelé se již dříve zapsali do československých dějin, ať už publicistickou činností, uměleckou tvorbou, politickými aktivitami nebo protinacistickým odbojem.

Pavel Tigrid (1917–2003) se narodil v Praze jako Pavel Schönfeld. Studoval práva, z protektorátu byl nucen uprchnout do Británie, kde po celou dobu 2. světové války pracoval v české redakci rádia BBC. Tam si zvolil pseudonym Tigrid. Po opětovné emigraci v roce 1948 se významně zasloužil o vznik Svobodné Evropy, první rok byl šéfem mnichovské pobočky. Přestože spolupracovníkem rádia zůstal téměř po celý zbytek života, z řad jeho zaměstnanců brzy odešel, aby v roce 1956 založil a po desítky let vydával nejproslulejší český exilový časopis Svědectví. Po listopadu 1989 působil v ČR jako spolupracovník prezidenta Václava Havla a byl také ministrem kultury.
Ferdinand Peroutka (1895–1978), spisovatel a publicista, stěžejní postava mezi „otci zakladateli“, byl již tehdy legendární postavou. Po vzniku Československa působil tento pražský rodák jako redaktor časopisu Tribuna, v letech 1924–1939 byl šéfredaktorem revue Přítomnost i politickým komentátorem Lidových novin. Autor proslulé knihy Budování státu byl po celou dobu protektorátu vězněn v koncentračních táborech Dachau a Buchenwald. Po válce se stal šéfredaktorem Svobodných novin a revue Dnešek. Roku 1948 odešel do exilu. Prvních deset let byl ředitelem Svobodné Evropy. Proslul však zejména jako autor brilantních úvah, esejů a komentářů, kterými do vysílání téměř doživotně pravidelně přispíval i po odchodu do penze.
Julius Firt (1897–1979) pocházel ze Sestrouně u Sedlčan. Po absolvování plzeňského gymnázia a obchodní školy v Praze zahájil svou prvorepublikovou dráhu manažera. V době 2. světové války byl přednostou informační správy Československého národního výboru v Paříži. Po návratu do vlasti vedl nakladatelství Melantrich a byl poslancem Národního shromáždění. Po únoru 1948 podruhé odešel do exilu. Firtovi se připisuje autorství názvu Rádio Svobodná Evropa. V prvních letech působil v její newyorské redakci jako zástupce šéfredaktora, od roku 1955 se stal ředitelem mnichovské redakce.
Jaroslav Pecháček (1911–1997) z Dolní Dobrouče u Ústí nad Orlicí se již jako student práv angažoval v prostředí Lidové strany, odkud se znal s Pavlem Tigridem. Právě Tigrid vyzval Pecháčka, aby se z bruselského exilu přestěhoval do Mnichova. Tam se J. Pecháček od začátku podílel na budování Svobodné Evropy. Jeho jméno je spojeno také s vydáváním propagačních letáků, s balony zanesenými do Československa, které informovaly o vysílání RFE. V letech 1952–1966 pracoval v newyorské redakci RFE, poté se vrátil do Mnichova, kde po Juliu Firtovi vykonával funkci ředitele až do svého penzionování v roce 1975.

Vzpomeňme i pár legendárních jmen redaktorů z prvních let existence Svobodné Evropy.

Mezi nejpopulárnější z těch prvních patřil až do konce 60. let Jožka Pejskar, který vystupoval pod pseudonymem Jožka Pero. Rodák z Malé (dnes České) Skalice se do paměti posluchačů zapsal třeba pořadem „Rub a líc, aneb jak číst komunistický tisk a poslouchat pražský a bratislavský rozhlas“. Právě on navíc začal jako vůbec první sbírat příběhy českých i slovenských uprchlíků, kteří překonali tzv. železnou oponu a dostali se na Západ. Shrnul je ve velmi ceněné knize Útěky železnou oponou.

S populárními hudebními pořady je zase spjato jméno jejich moderátorky, jinak též jedné z vůbec prvních hlasatelek, režisérky Roziny Jadrné-Pokorné, která ve Svobodné Evropě strávila celkem 37 let, od roku 1951 v ní působila až do své smrti v roce 1988.

Jan Měkota, který vystupoval pod pseudonymem Honza Douba (nar. 1931 v Nové Pace), byl vedle „otců zakladatelů“ zřejmě vůbec prvním řadovým zaměstnancem Svobodné Evropy. Jako hlasatel a redaktor, zejména hudebních a společenských pořadů, v ní strávil celý svůj profesní život od prvního dne vysílání do jeho konce v Mnichově. S českou redakcí spolupracoval i po jejím přestěhování do Prahy. Jeho mikrofon zaznamenal rozhovory s Beatles, Rolling Stones, Sophií Lorenovou, Brigitte Bardotovou, Ginou Lollobrigidou, Ellou Fitzgeraldovou, Louisem Armstrongem, Bennym Goodmanem, Countem Basiem, Oscarem Petersonem a řadou dalších světových hvězd.

Svobodná Evropa, která pravidelně vysílala zprávy v každou celou hodinu, nastavila nový standard, teprve po ní převzatý stanicemi Československého rozhlasu. Mezi nejpopulárnější pořady prvních let patřily Vzkazy domovu. V něm redaktoři odhalovali zločiny komunistického systému, a to podle výpovědí svědků, kteří se dostali na Západ. Do vysílacího schématu patřilo také pravidelné čtení z domácího i zahraničního tisku, komentáře, eseje a úvahy, nemalý prostor byl věnován rovněž kultuře, včetně četby ze zakázaných
knih nebo z rozhlasových inscenací her zakázaných autorů.

Svobodná Evropa již od svých začátků vytvářela zázemí pro svobodnou kulturu. Mezi jejími redaktory a spolupracovníky byly výrazné literární osobnosti (spisovatel Egon Hostovský, básník a spisovatel Vladimír Štědrý, básníci František Listopad a Ivan Diviš, esejista, spisovatel a překladatel Jan Čep, básník, scenárista, textař a překladatel Jan Schneider aj.). Stejně tak dávala prostor autorům, kteří zůstali v Československu, kde nemohli publikovat (dramatik Václav Havel, spisovatel Ludvík Vaculík, filozof Milan Šimečka a mnozí další).

Nelze opomenout, že stejně jako v RSČ byl vedle českého zastoupen i slovenský exil, rovněž nejméně třetinu československé redakce Svobodné Evropy po celou dobu její existence tvořili Slováci. V zakladatelské generaci se mezi nimi kromě zkušených novinářů prosadili političtí představitelé, často spjati s Demokratickou stranou (DS), do které se na Slovensku ve volbách v roce 1946 spojily nekomunistické síly a ve slovenském měřítku zvítězily nad komunisty.

Martin Kvetko – jeden ze zakladatelů DS, před únorem 1948 působil ve vysokých státních funkcích na Slovensku, po emigraci spoluzakladatel RSČ, po vzniku Svobodné Evropy do roku 1960 spoluředitel československé redakce.

Samuel Belluš – advokát a politik, významný účastník protinacistického odboje, po válce poslanec, před únorem 1948 ve vysokých státních funkcích na Slovensku, po emigraci redaktor Svobodné Evropy, od roku 1960 spoluředitel, v letech 1975–1982 ředitel československé redakce.

Imrich Kružliak – publicista, historik, překladatel, básník katolické moderny. V roce 1946 volební manažer vítězné DS, po emigraci po několik desetiletí vedl ve Svobodné Evropě kulturní rubriku.

Nová krev

Po okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy v srpnu 1968 emigrovalo na Západ přes 400 tisíc lidí. Tehdejší ředitel československé sekce RFE Jaroslav Pecháček se rozhodl mezi nimi hledat nové perspektivní spolupracovníky z řad novinářů. V rádiu se objevily nové tváře, kterými byli ale již zkušení a talentovaní publicisté, z nichž prosluli například Sláva Volný, Karel Jezdinský, Milan Schulz nebo Lída Rakušanová. V dalších letech pak mohla Svobodná Evropa navíc zpestřit vysílání i díky kvalitám a popularitě hvězd československé hudební scény Yvonne Přenosilové a Karla Kryla nebo později třeba herce Martina Štěpánka. Zejména v 80. letech se mezi výrazné komentátory dění v Československu zařadil Karel Moudrý, za jeden z nejvýraznějších hlasů té doby lze považovat také pařížského dopisovatele Svobodné Evropy (a již dlouholetého redaktora Tigridova Svědectví) Jiřího Slavíčka, který se ve vysílání představoval jako Adolf Bašta.

Karel Kryl (1944–1994) byl nejznámějším představitelem českého protikomunistického protestsongu. Tento „básník s kytarou“ dokázal své silné poetické i pamfletické texty opatřovat výraznými melodiemi. V kombinaci s prostým kytarovým doprovodem to učinilo jeho písničky nesmírně a trvale populárními i přesto, že se 20 let nesměly v Československu vysílat ani jinak veřejně interpretovat. Největší prostor na vlnách Svobodné Evropy dostal v 80. letech.

Mezi emigranty po srpnu 1968 se na Západě objevil také syn tehdejšího ředitele československé sekce RFE Pavel Pecháček. Přes „nevhodný“ původ se mu povedlo v uvolňující se atmosféře 60. let vystudovat a získat práci režiséra v Československém rozhlase, kam od mládí přispíval sportovními reportážemi. S touto zkušeností byl pak přijat na místo redaktora a režiséra Svobodné Evropy. Po šesti letech, kdy se kvůli rozpočtu snižoval počet zaměstnanců, jako syn šéfa přišel o místo mezi prvními. Uspěl ale v americké vládní rozhlasové stanici Hlas Ameriky, kde se v polovině 80. let stal ředitelem československého vysílání. Již jako americký občan poté podnikl několik služebních cest na významné sportovní události v Sovětském svazu a v Československu. Kvůli úspěchům Pavla Pecháčka v jeho snaze o zatraktivnění vysílání Hlasu Ameriky mu v roce 1989 vedení RFE/RL nabídlo, aby se ujal vedení její československé redakce. Po 17. listopadu 1989 využil již vyzkoušené možnosti cestovat do Československa a do svého vypovězení ze země tři dny telefonicky posílal do Svobodné Evropy reportáže o bouřlivém dění v Praze.
Nový svět

O pouhého půl roku později, v květnu 1990, tedy v již naprosto jiné situaci, Pavel Pecháček za přítomnosti československého prezidenta Václava Havla a velvyslankyně USA v Praze Shirley Temple-Blackové slavnostně otevřel pražskou kancelář Svobodné Evropy. Tehdy ještě nikdo netušil, že z Mnichova do Prahy se o pět let později přestěhuje celý rozhlasový komplex RFE/RL.

Globální politické změny se ale významně promítly do fungování rádia. Začátkem roku 1993 v souvislosti s rozdělením československé federace na dva samostatné státy nahradily společnou redakci dvě samostatná vysílání – české a slovenské. Kvůli demokratickému vývoji, který USA považovaly za již nezvratný, bylo v rámci RFE/RL ukončeno vysílání do některých zemí střední Evropy. Česká redakce se tak v roce 1994 organizačně oddělila a přestěhovala do Prahy již pod výlučně českou hlavičkou Rádio Svobodná Evropa (RSE). Slovenská redakce kvůli odlišnému vývoji na Slovensku nadále zůstala součástí RFE/RL a slovensky se kvůli odlišení od nové české stanice důsledně označovala jako rozhlasová stanica Slobodná Európa.

Rádio Svobodná Evropa se po ročním samostatném působení zapojilo do projektu Český rozhlas 6 – Rádio Svobodná Evropa, jehož součástí byla i další zahraniční vysílání v češtině (Hlas Ameriky, BBC, Deutsche Welle) a slovenská redakce RFE/RL. Postupem doby ale docházelo k útlumu nebo rušení českých redakcí zahraničních rozhlasů a po roce 2002 kvůli nedostatku financí ukončila svou činnost i RSE. Publicistická stanice Český rozhlas 6 ale i do svého dalšího působení převzala několik tradičních programových prvků Svobodné Evropy a nabídla místo části redaktorů RSE.

RFE/RL se mezitím na jaře 1995 přestěhovala z Mnichova do Prahy, nejprve do budovy bývalého Federálního shromáždění v centru města, od roku 2009 sídlí ve své nové budově na Hagiboru. Dnes v něm již neexistuje nejen české a slovenské vysílání, ale nevysílá ani bulharsky, maďarsky, polsky, nebo v jazycích baltských republik. Naproti tomu se od 90. let působení RFE/RL, zejména v souvislosti s válečnými konflikty nebo hrozbami terorismu, rozšiřovalo do nových oblastí. Vzniklo tak vysílání do zemí bývalé Jugoslávie (včetně vysílání v albánštině pro Kosovo). V souvislosti se situací v Čečensku bylo posíleno vysílání RFE/RL do kavkazských oblastí Ruské federace. Asi po desetileté odmlce bylo obnoveno vysílání do Afghánistánu, nově se začalo vysílat do Iráku a Íránu.
Život v ohrožení

Vysílání Svobodné Evropy do Československa vnímal zdejší komunistický režim jako nepřátelské a nebezpečné. Od začátku 50. let vybudoval v zemi několik desítek vysílačů rušivého signálu, které měly znemožnit poslech RFE, (také však Hlasu Ameriky, BBC, Rádia Vatikán a dalších asi deseti zahraničních stanic, které vysílaly česky a/nebo slovensky). Materiály stranických a státních orgánů ale právě Svobodnou Evropu, která z nich byla nejvlivnější, označovaly také za nejnebezpečnější.

Svobodná Evropa po většinu své mnichovské existence vysílala zhruba 20 hodin denně postupně až na téměř 30 frekvencích dlouhých, středních i krátkých vln a nabízela tak v češtině a slovenštině nepoměrně obsáhlejší program než ostatní zahraniční vysílačky. Podle průzkumu studijního oddělení Československého rozhlasu z jara 1969 měla mezi čtrnácti sledovanými zahraničními rozhlasy jednoznačně největší, až čtyřicetiprocentní sledovanost právě Svobodná Evropa.

Do budování rušiček vložil režim stovky milionů korun, desítky milionů ročně si vyžádaly náklady na provoz, další desítky až stovky milionů v určitých časových odstupech spolkla údržba, modernizace a dobudovávání sítě rušiček, kterou komunistický režim označoval pojmem „radioobrana“.

Byla to sice nejnákladnější, ani zdaleka však ne nejtvrdší forma boje režimu proti Svobodné Evropě. Přestože většina jejích redaktorů používala ve vysílání pseudonym, aby co nejméně kompromitovali své blízké v Československu, nebylo dost dobře možné úplně zabránit tomu, aby jejich pravá jména dříve nebo později odhalila Státní bezpečnost (StB). Příbuzní redaktorů byli pod různými záminkami šikanováni, v některých případech dokonce zatčeni nebo uvězněni. Pod pohrůžkou takové perzekuce jim blízkých osob v Československu byli někteří redaktoři vystavováni nátlaku s cílem přimět je k návratu nebo ke spolupráci s StB (nezřídka byli k tomuto nátlaku využiti jejich známí, kteří sami museli nechat doma příbuzné jako v jistém smyslu rukojmí).

Únos předsedy československé sociální demokracie Bohumila Laušmana
z rakouského exilu do Československa koncem roku 1953 v redaktorech RFE oprávněně vyvolával obavy, že by tento postup mohl být použit i proti nim, u některých osob zřejmě StB skutečně takovou možnost zvažovala. V roce 1955 se povedlo ve Svobodné Evropě získat zaměstnání prvnímu agentovi StB, který byl o dva roky později instruován k provedení pumového útoku proti RFE, s čímž však on nesouhlasil. Poškodit zdraví a ohrozit životy lidí mohlo také umístění slánek s otrávenou solí do kantýny RFE v roce 1959, i v tomto případě ale agent akci neprovedl a ohlásil ji vedení rádia.

Nejznámějším agentem ve Svobodné Evropě byl hlasatel Pavel Minařík, který se v roce 1976 na mezinárodní tiskové konferenci v Praze představil jako kapitán StB a na nějakou dobu se stal svého druhu mediální hvězdou. Po roce 1989 se ukázalo, že jinak nepříliš úspěšný agent plánoval pumový útok v budově RFE/RL, ke kterému se však StB neodhodlala. V roce 1981 byl ale naplněn obdobný plán jiných sil, když skutečně došlo k výbuchu v prostorách zpravodajské směny československé redakce, při němž utrpěli vážná zranění tři lidé, vysílání ale navzdory tomu nebylo narušeno.

Podobným hrozbám čelila RFE/RL i po přestěhování do Prahy. Bývalý irácký diktátor Saddám Husajn plánoval teroristický útok na sídlo stanice v centru Prahy, aby umlčel kritické vysílání do jeho země. Dnes rádio sídlí v mnohem méně obydlené části hlavního města, v budově připomínající pevnost a nadále vysílá informace do neklidných či nesvobodných zemí. Již 60 let.
Doporučená literatura a odkazy

Peroutka, Ferdinand: Úděl svobody. Výbor z rozhlasových projevů 1951-1977. Academia, Praha, 1995, ISBN 80-200-0514-5

Sedláček, Karel: Volá Svobodná Evropa. Archa, Praha 1993, ISBN 80-901117-5-0

Janovský-Drážďanský, Karel: Svobodná Evropa – Slobodná Európa: A nyní se už hlásí o slovo Karel Janovský-Drážďanský. Papyrus, Vimperk, 1995, ISBN 80-85776-48-0

Orság, Petr: Československá exilová periodika v době „obnovení pořádku“. K některým aspektům vývoje exilových médií po roce 1968. In: Média dnes. Reflexe mediality, médií a mediálních obsahů, Katedra žurnalistiky Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, 2008. Viz:
http://files.koncelik.eu/200000034-7b4d17c464/orsag_exil.pdf

Tomek, Prokop: Na vlnách Rádia Svobodná Evropa – příběh Jaroslava a Pavla Pecháčkových. Paměť a dějiny 2008/03. Viz: http://www.ustrcr.cz/data/pdf/pamet-dejiny/0803-106-117.pdf

Tomek, Prokop: Objekt ALFA: československé bezpečnostní složky proti Rádiu Svobodná Evropa. Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, Praha, 2006. ISBN: 80-86621-27-8. Viz:
http://toc.nkp.cz/NKC/200701/contents/nkc20071704010_1.pdf

Tomek, Prokop: Rušení zahraničního rozhlasového vysílání pro Československo. Securitas Imperii 9, Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, Praha, 2002. Viz:
http://mluveny.panacek.com/historie-rozhlasu/6463-ruseni-zahranicniho-rozhlasoveho-vysilan.html

Hvížďala, Karel: Jak StB bojovala proti Rádiu Svobodná Evropa. Viz:
http://blog.aktualne.centrum.cz/blogy/karel-hvizdala.php?itemid=1045

Hvížďala, Karel: Jak StB bojovala proti Rádiu Svobodná Evropa II. Viz:
http://blog.aktualne.centrum.cz/blogy/karel-hvizdala.php?itemid=1107

Tomek, Prokop: Jak se redaktoru Svobodné Evropy podařilo vysílat z listopadové Prahy roku 1989, Mladá fronta Dnes, 13. listopadu 2008. Viz:
http://zpravy.idnes.cz/jak-se-redaktoru-svobodne-evropy-podarilo-vysilat-z-listopadove-prahy-roku-1989-193-/kavarna.asp?c=A081112_164917_kavarna_bos

Cummings, Richard: Rallying ‘round RFE: The Truth Broadcast, Historytimes.com, 12. října 2010. Viz: http://www.historytimes.com/fresh-perspectives-in-history/20th-century-history/cold-war/789-rallying-round-rfe-the-truth-broadcast

Heslo Svobodná Evropa – Wikipedie. Viz:
http://cs.wikipedia.org/wiki/Svobodn%C3%A1_Evropa

V kampani Tažení za svobodu (Crusade for Freedom) se angažoval také herec, pozdější prezident USA Ronald Reagan. Viz: http://www.youtube.com/watch?v=fHzxjxtnXSo&feature=more_related

Ukázka z kampaně Tažení za svobodu (Crusade for Freedom). Viz:
http://www.youtube.com/watch?v=5pN4dZjfq1A&feature=related

Historický spot vysvětlující význam Svobodné Evropy. Viz:
http://www.youtube.com/watch?v=z4Z7Lo7mlEY&feature=related

Autentický záznam vysílání Svobodné Evropy v listopadu 1989 (1. část). Viz:
http://www.youtube.com/watch?v=e5HzQeNHx98&feature=related

Autentický záznam vysílání Svobodné Evropy v listopadu 1989 (2. část). Viz:
http://www.youtube.com/watch?v=CFN-Y2idoio&feature=related

Rozhovor s bývalým ředitelem československého a českého vysílání Svobodné Evropy Pavlem Pecháčkem. Televize Z1, 22. března 2010. Viz:
http://www.youtube.com/watch?v=7ZU0iyBbRb8&feature=related

Komentáře nejsou povoleny.