My, žáci ZŠ Husova v Ústí nad Labem, jsme sepsali osud paní Marie Chalupové. Jde o silný příběh ženy, která se nedokázala smířit s nástupem komunistického režimu a byla za svůj vzdor odsouzena k trestu smrti. Bezprostředně zažila popravu Milady Horákové a její příběh ilustruje strádání politických vězeňkyň v 50. letech.

 

„Prostě se nemůžu smířit s myšlenkou, že pro nic za nic lidi popravovali.“

Životní příběh paní Marie Chalupové

Paní Marie své mládí strávila v malé obci Liboměřice v kopcovité krajině Železných hor jižně od Chrudimi. Rodina byla početná, Marie měla ještě pět sourozenců a její rodiče hospodařili jako soukromí zemědělci však po roce 1948 v rámci kolektivizace zemědělství o statek i hospodářství s višňovým sadem přišli. Museli se vzdát i svých koní. Pro rodinu paní Marie bylo toto období velice těžké, protože rodičům stát nevyplácel žádný důchod. Po dvou letech jim bylo alespoň povoleno sklízet a prodávat višně z jejich vlastního sadu.

„… Pak přišel rok 1948 a najednou jim všechno vzali, o co se snažili celá léta, kde pracovali. Tak z nich najednou byli úplní žebráci, protože ani tatínek, ani maminka neměli ani korunu důchodu. Kdyby je jejich syn, můj bratr, u kterého žili, neživil, tak by asi umřeli hlady. Nikoho nezajímalo, že nemají z čeho žít…“

Paní Marie se rozhodla vzdorovat režimu, který vůči její rodině postupoval nespravedlivě. V srpnu roku 1949 ji bezpečnostní orgány zatkly a odvezly do pražské vyšetřovací vazby v Bartolomějské ulici – tzv. Čtyřky. Na tuto budovu a bolestivé výslechy později vzpomínalomnoho politických vězňů a vězeňkyň. Podle tehdejších zákonů nesměl být zadržený bezdůvodně umístěn ve vazbě déle než 48 hodin, realita ale byla odlišná. Paní Marie se z Bartolomějské dostala až po několika měsících. Ani ji kruté výslechy neminuly. V té době už pro ni bylo navrženo obvinění z vyzvědačství, za které se v tehdejším Československu podle zákona č. 231/1948 udělovaly vysoké tresty.

Paní Marii pak převezli do pankrácké věznice. V té době zde podle předem připraveného scénáře probíhal politický monstrproces se skupinou Milady Horákové. Podobné procesy probíhaly v Sovětském svazu i v dalších státech střední a východní Evropy, kde komunistické strany získaly rozhodující podíl na moci. Milada Horáková byla 27. června 1950 popravena a stala symbolem poúnorových justičních vražd v Československu.

Paní Chalupová si na noc, kdy k popravě došlo, dosud živě vzpomíná:

Byla popravena Milada Horáková. Bylo to krutý. Tenkrát mě dali na švadlárnu, bylo nás tam asi dvaadvacet a my jsme věděly, že ta poprava bude. To bylo ráno ve čtyři hodiny. Kolem bloku, kde byla švadlárna, vodili vězně na popravu. My jsme nespaly celou noc. Jak jsme uslyšely psy a kroky po písku – cesty byly vypískovaný – tak jsme všechny klekly a modlily jsme se. Všechny, co jsme tam byly. Bylo to hrozný….“

Samotnou paní Chalupovou soudili ve skupině s agentem-chodcem Štěpánem Gavendou, který byl napojen na jednu z československých zpravodajských skupin na území západního Německa. Rozsudek pro paní Marii zněl: trest smrti. Měla ale „štěstí“, její trest se později změnil na 15 let odnětí svobody. Štěpán Gavenda dostal rovněž trest smrti, později zmírněný na doživotí. V roce 1952 ale Gavenda utekl se skupinkou vězňů ze slovenského „Alcatrazu“ – pevnostního vězení v městečku Leopoldov. Mezi uprchlými byl rovněž Josef Chalupa, snoubenec paní Marie. Gavenda i Chalupa utekli do západního Německa, Gavenda se ale už v říjnu 1952 snažil do Československa vrátit a byl znovu zatčen. Tentokrát následoval nejvyšší trest bez milosti a Gavendův život skončil roku 1954 popravou.