Ve své práci jsme se zaměřili na osud pana Františka Šestáka z Míkovic, úzce spjatý se osudem jeho bratra Josefa. Příběh bratrů Šestákových ilustruje, jak komunistická diktatura postihovala ty, kteří se postavili nacistické totalitě. Místo zasloužených vyznamenání a všeobecného uznání se mnozí bývalí odbojáři v 50. letech znovu ocitli v pracovních lágrech či věznicích. Nebáli se totiž (symbolicky i otevřeně) vystoupit proti novému bezpráví, které se v té době skrývalo pod zdánlivě líbivým názvem „lidově demokratické Československo“. Od jistého vězení je mohl zachránit jen odchod do zahraničí, někdy však byla Státní bezpečnost rychlejší a útěk se nezdařil.
Ani po vypršení trestu nečekal tyto politické vězně v Československu snadný život. Byli dále sledováni StB, dostali vyměřený nízký důchod, po odnětí majetku a vysokých pokutách byli bez prostředků a bez šance na odpovídající pracovní uplatnění. Morální i materiální rehabilitace se často již nedožili.
František Šesták - partyzán a politický vězeň padesátých let
Narodil se 22. února 1903 v Míkovicích u Uherského Hradiště. Jeho otec Jan musel odejít na frontu během 1. světové války a František ho jako nejstarší syn musel zastat. V deseti letech oral, jako dítě poznal hlad (neúrodné roky, sucha a mokra). Měl čtyři mladší bratry (viz fotografie), sám studovat nemohl, ale své dva bratry vydržoval na studiích. V roce 1933 se oženil s Antonií Krausovou, kterou poznal jako řidič autobusu rozvážející poštu po vesnicích. S ní měl dcery Annu (*1934) a Janu (*1942).
Během druhé světové války byl aktivně zapojený do partyzánského hnutí, za což byl oceněn Československou medailí za chrabrost.
Po únorovém převratu roku 1948 byl při pokusu psát protikomunistická hesla na silnici po Podolí postřelen hlídkou milicionářů. I přes tato zranění z místa činu nepoznán uprchl. Byl převezen tajně do Brna ke svému bratru Janovi, kde se za pomoci známých lékařů ilegálně a pomocí tehdy ještě téměř nedostupného penicilinu vyléčil.
Jeho bratr Josef bojoval jako důstojník na západní frontě. Za tažení ve Francii vyznamenán Francouzským válečným křížem. Když se po roce 1946 vrátil zpět do Československa v hodnosti majora francouzské armády, byl zařazen do útvaru v Milovicích. Hodnost majora mu nebyla přiznána a bylo mu nabídnuto vzdělávání v duchu komunistické ideologie. Proto se rozhodl vrátit zpět do Francie, kde měl mnoho dobrých přátel (například generála de Gaulla). V ilegálním přechodu hranic mu napomohl jeho bratr František, který měl mnoho důvěryhodných známých z protifašistického odboje, kteří mu důvěřovali. Díky tomuto se dozvěděl, kde může jeho bratr bezpečně přejít. Sám mohl sice taky utéct, ale rozhodl se zůstat s rodinou.
Naneštěstí byl pan Šesták 23. 12. 1950 zatčen za napomáhání odchodu bratra do zahraničí. Před soudem je spolu s ostatními „účastníky“ převezli do nejbližší věznice do Uherského Hradiště. Z Uherského Hradiště byl František krátce poté převezen do Brna, kde byl ve vyšetřovací vazbě spolu s vězni, ze kterých byla vytvořena protistátní skupina. Brutálními vyšetřovacími metodami byli donuceni k přiznání protistátní činnosti. Byli přinuceni podepsat vyšetřovací protokoly a naučit se podle nich zpaměti odpovědi na otázky, které měli u soudu dostat. Celý soudní proces byl vykonstruovaný a neveřejný z obav, aby u veřejnosti nevzbudil pochyby. František Šesták byl odsouzen k pěti letům vězení za velezradu (§ K231) a za pomoc k odchodu svého bratra Josefa do zahraničí. Byl poslán do pracovního tábora v Ostrově u Karlových Varů.
Z vězení se dostal s podmínkou po 2,5 letech v roce 1953 na první amnestii s hrozbou opětovného návratu do vězení, bude-li informovat přátele a známé o době zde strávené.
Po propuštění z výkonu trestu nastoupil do zaměstnání v cihelně. Vlivem tlaku místních orgánů však musel své pracoviště opustit a nuceně odejít do důchodu. Výměr důchodu činil jen 99 Kčs. Když se proti tomu odvolal, bylo mu sděleno, že jeho dcery jsou dostatečně finančně zajištěny, a mohou se proto o otce postarat.
Boj Františka Šestáka za lepší a spravedlivější demokratický řád nebyl naplněn - zemřel na srdeční slabost roku 1962 ve věku 61 let.