V rámci naší skupiny jsme zpracovali dva velmi odlišné příběhy. Pan Lysý byl typickou obětí násilné kolektivizace 50. let. Jeho rodina přišla o veškerý majetek a byla vystěhována z rodné vesnice. Paní Krupičková byla dcerou komunistického funkcionáře, který se roku 1952 znelíbil straně a byl uvězněn. I na paní Krupičkovou dopadl jeho trest a rozhodně nejen tím, že nemohla jet na pionýrský tábor do Soči.
Do Soči nemohl každý – příběh paní Krupičkové
Zora Krupičková se narodila 22. 6. 1940. Spolu se svou rodinou žila ve Velké Bíteši. Matka paní Krupičkové, paní Božena Sedláková, za svobodna Rieglerová, se vyučila švadlenou, později pracovala jako úřednice. Otec paní Krupičkové, pan Jaroslav Sedlák, byl za druhé světové války zapojen do protifašistického odboje, dokonce byl zatčen gestapem. „Ještě si z dětství pamatuji jednu dětskou hru – na gestapo. To někdo začal bušit do dveří a ostatní si honem hledali ten nejbezpečnější úkryt, aby nás nenašlo. Pro nás to bylo něco jako zlý bubák,“ říká paní Krupičková.
Po válce byl Jaroslav Sedlák předsedou KNV v Jihlavě. V roce 1952 byl znovu zatčen. Tentokrát byl označen za zrádce komunismu, a to i přes to, že on i jeho žena byli zcela přesvědčeni o správnosti komunistických idejí.
„V padesátých letech 20. století začaly být organizovány pionýrské tábory pro děti. Každý pionýr, i já, jsme snili o tom, že se jednou podíváme do země, která nám je uváděna jako náš vzor – do SSSR. Tehdy byl můj otec zatčen podruhé. Dozvěděla jsem se to přímo od maminky, která mi musela sdělit, že mne sice škola vybrala do mezinárodního dětského tábora v Soči za odměnu, ale protože je táta zavřený, nemohu tam jet. Na mou námitku, že přece už s námi nežije, maminka jen bezradně řekla: Nedá se nic dělat. Otec mi z vězení několikrát psal, ale byla to běžná otcovská napomenutí, ať se dobře učím, nezlobím, hraju na klavír. Po jeho zatčení vyšla brožurka, já bych to nazvala pamflet, která zdůvodňuje jeho zatčení, zradu ideálů KSČ, je nepřítelem pracujícího lidu a mnoho dalšího. Ve vězení onemocněl a ani po návratu to neměl jednoduché. Chtěl nastoupit do zaměstnání do bítýšské PBS, ale od vrátnice ho (s tajnými omluvami a lítostí, dost pro vznik továrny udělal) vrátili, že ho nesmějí přijmout. Dostal pro začátek vyměřený důchod 250 korun, jak z toho vyžíval, nevím. Hodně jezdil po republice. Znal spoustu lidí z doby, kdy byl předsedou KNV v Jihlavě. V době pražského jara v roce 1968 byl rehabilitován, dostal i nějaké peníze. Později pracoval jako cestář a lidé ho měli rádi, mnoha za svůj život pomohl. Pak se jeho zdravotní stav začal zhoršovat a počátkem 70. let zemřel.“ Zora Krupičková vzpomíná i na život mládeže: „Vzpomínám si, že kolem roku 1955 se i ve Velké Bíteši začaly objevovat první gramofony na kliku. Tehdejší mládež se scházela ve zdejším osvětovém středisku u Žaloudků. Měli jsme dovoleno poslouchat lidovou a sovětskou hudbu. Ale ve skutečnosti nás bavilo něco jiného. Sháněli jsme gramofonové desky s rokenrolem a tančili jsme populární tanec boogie-boogie. Samozřejmě že ani jedno, ani druhé se nesmělo. Proto jsme vždy hlídali, a když se blížilo nebezpečí, vrátili jsme se k lidovým melodiím. Brzy se objevil i další nový druh zábavy, ve Velké Bíteši se zřídilo kino, a tak jsme ho často navštěvovali. Samozřejmostí bylo, že před začátkem představení byli návštěvníci informováni o dalším pokroku v SSSR.“
Stopy totality ve Lhotce - František Lysý
Ve Lhotce stálo v padesátých letech 15 domů. Šest z nich změnilo majitele, aniž se jich někdo ptal. Jejich majetek byl zabaven, do domů se nastěhovali lidé z jiných vesnic, kteří byli postiženi podobným způsobem. Toto vystěhování bylo ve většině případů označeno slovy: NAVŽDY. Rodina pana Lysého patřila k postiženým.
František Lysý se narodil 5. ledna 1929. Měl jednoho bratra, byl o čtyři roky mladší. Otec tragicky zemřel v roce 1944, když bylo Františkovi 15 let. Byla válka a maminka s dětmi zůstala na všechno sama.
„Vše se začalo zhoršovat po únoru 1948. Tehdy představitel KSČ Klement Gottwald veřejně slíbil, že u nás, v naší zemi, nebudou vznikat kolchozy jako v SSSR. Ale brzy bylo vše jinak. My jsme si po válce koupili traktor – Zetor 25 a další stroje, aby nám ulehčily práci. Ale ani s mechanizací nebylo možné splnit předepsané dávky, které přicházely. Např. jsme museli odevzdávat 80 q žita. Nikoho nezajímalo, že nezbývá nic pro náš vlastní dobytek. Pokud se nám podařilo dávky splnit, přidalo se, když jsme nesplnili, označili nás za sabotéry pětiletého plánu, za lidi, kteří brání v obživě republiky. Byly nám odebrány stroje, postupně je zabíralo jednotné zemědělské družstvo. Dostali jsme sice vyjádření ONV, že od nás stroje vykupuje, ale peníze jsme žádné neviděli. Pole jsem obdělával s koňmi, které jsem si půjčoval u příbuzných. Po těžké práci přes den jsem v noci musel spolu s ostatními nastoupit na noční hlídky. Odpočinek jsme neznali. Dne 1. října roku 1951 jsem nastoupil vojenskou službu. Sloužil jsem až do 25. 11. 1953, kdy jsem odešel do civilu. Dostal jsem měsíc vojny navíc. Jako nespolehlivý jsem nastoupil u PTP. Podobně to bylo i s ostatními z rodin ‚kulaků‘. Posílali nás např. do dolů. Já vojančil v Mostě, kde proběhl výcvik beze zbraně. Potom jsem se dostal do Žatce. Vzpomínám si na neustálá politická školení a také noční poplachy.
O tom, co se děje doma, jsem nevěděl. Matka i bratr mi tajili, co se děje, abych neprovedl nějakou hloupost. Nevěděl jsem, že za to, že nechtěla vstoupit do družstva, byla zavřená.
A pak došlo k vystěhování. Tehdejší předseda z Tasova nám nemohl zapomenout, že jsme nechtěli vstoupit do družstva. Obyvatelé ve Lhotce se střídali od roku 1953 až do roku 1970. V jednom domě byly nastěhovány dvě rodiny a lidé museli pracovat ve státním statku. Na počátku sedmdesátých let se moje žena dozvěděla, že ve statku v nedalekém Křeptově chtějí zaměstnat opraváře zemědělských strojů. Tohle místo se mi podařilo získat. A na radu druhých jsem si v roce 1970 koupil náš rodný dům zpět. Ovšem získat zpátky pole nebylo možné, neexistoval ani žádný zákon, který by to umožňoval. Maminka se do Lhotky mohla vrátit již dříve. Bratr se oženil a zůstal v Mladějově. Pozemky nám vrátili až po sametové revoluci po roce 1989. Matka se dobrých let nedožila, protože zemřela ve svých 92 letech před skončením komunistické éry.“ Zeptali jsme se pana Lysého, zda se dá lidem, kteří mu způsobili takové utrpení, odpustit.
„Ano, odpustit se musí. Jsem věřící člověk a Bible říká, že odpuštění je nutné. Ale zapomenout se nemá.“ Na návsi ve Lhotce stojí od září 2011 památník připomínající osudy pana Lysého a dalších postižených lidí.