Osudy rodin Přindišových a Hradilových, na něž se zaměřila naše skupina z Gymnázia Šternberk, představují obvyklý příběh perzekuce kulaků za kolektivizace v 50. letech. Mašinerie režimu semlela a připravila o majetek a zdraví nejen tehdejší hospodáře, nýbrž i jejich děti, které si "škraloup" svého třídního původu nesly celý život a byl pro ně zdrojem útlaku i v dobách, kdy byla kolektivizace dávno dovršena. Obzvlášť smutný je příběh paní Hradilové, jež z jedné kulacké rodiny pocházela a do druhé se provdala. Zažila tudíž stejný scénář hned dvakrát a v téměř totožné podobě.
Z prvního ročníku Stop totality jde pravděpodobně o nejsilnější "kolektivizační" příspěvek.
Pavel Přindiš
Pavel Přindiš, se narodil roku 1936 ve Šternberku. Od dětství však žije v malé obci Bělkovice-Lašťany, vzdálené přibližně 12 km od Šternberku. Jeden z důvodů proč se odsud nikdy neodstěhoval, mu poskytli komunisté už v jeho mládí. Spolu se svými devíti sourozenci navštěvoval místní základní školu, poté si přál studovat zahradnickou školu v Brně. To mu však nebylo umožněno, a tak se stal pouhým mechanizátorem zemědělských strojů. Otec pana Přindiše (na fotografii s koněm na návsi) patřil k nejúspěšnějším zemědělcům vesnice, rodina vlastnila velké hospodářství. Po roce 1948 začalo celostátní zakládání JZD, po vzoru ruských kolchozů. Kolektivizace se nevyhnula ani Bělkovicím-Lašťanům. Řada rolníků byla nucena vzdát se svého majetku ve prospěch státu. Kdo nechtěl, byl označen za kulaka. Za jednoho z nich byl označen i otec pana Přindiše.
Přemlouvali ho dlouhou dobu, on přesto nepovolil, vzbouřil se a ke družstvu se nepřidal. S takovými lidmi si však komunisté uměli poradit. Jedním ze způsobů jejich likvidace bylo navýšit jim dodávky naturálií tak, aby je nemohli splnit, a potom je obvinit ze „sabotáže“, „zatajování půdy“ či „skrývání úrody“. Dalším následkem politických procesů s kulaky mohlo být krom odnětí svobody, které si často odpracovávali ve velmi těžkých podmínkách, např. v dolech, také propadnutí veškerého majetku, vyhoštění z dosavadního domu i vesnice. To vše platilo samozřejmě pro celou rodinu. Rodinu pana Přindiše tohle bohužel postihlo.
Další neštěstí potkalo tuto rodinu, když si z vlastního lesa navozili dřevo na opravu domu, za což následně dostali pokutu ve výši 1037 Kč a otec skončil na půl roku ve vězení. Po návratu z vězení dostal astma a záhy zemřel.
Rodina pana Přindiše vlastnila spoustu zvířat, z toho dva koně, o něž komunisté jevili zájem. Jejich cenu odhadli na 2500 Kč, na malý papírek napsali tuto sumu tužkou, aby to později nebylo možné přečíst. Rodina peníze samozřejmě nikdy neviděla. Život kulaků byl odlišný od života vesničanů, kteří byli ochotni spolupracovat a vstoupit do JZD. Ti například dostávali šatenky, díky nim měli umožněno pořídit si oblečení za poloviční cenu. Kulaci museli platit celou částku.
Po roce 1989 se lidé, kterým byl za komunistů zabaven majetek, začali dožadovat svých práv. Majetek zabavený po většinou násilné konfiskaci či majetek znárodněný státem některým rodinám nebyl doposud vrácen. Restituce začaly probíhat v rámci změn v českém právním systému. Panu Přindišovi vrátili pouze směšnou částku za zabavená zvířata. Například za koně, který měl před revolucí hodnotu 2500 – 3000,- Kč, obdržel pouze malý zlomek původní ceny. Ne všichni se však mohli „radovat“, a když už, majetek byl kolikrát ve špatném stavu.
Příběh paní Hradilové
Ludmila Hradilová (rodným jménem Šimečková) se narodila v roce 1934 v Tršicích nedaleko města Olomouce. Její otec byl obchodník, vlastnil v Tršicích obchod se smíšeným zbožím, pracoval tam on, jeho manželka a všechny tři děti, paní Ludmila a dvě mladší sestry. Protože tatínek neměl syna, předpokládalo se, že paní Ludmila jako nejstarší převezme obchod.
Se studiem paní Hradilové to vypadalo beznadějně. Její rodina patřila ke kulakům, kteří byli režimem nejvíce postihováni, a to i v oblasti vzdělání.
„Když můj tatínek šel na obchodní akademii poptat se, jaké jsou předpoklady pro mé přijetí, tak mu rovnou řekli, ať neztrácím čas a nehlásím se tam,“ vzpomíná paní Ludmila. Moc nadějí nezbývalo, až na novou školu v Přerově, která byla zaměřena na sociální výchovu. Po roce studia byla škola zrušena a přeměnila se na pedagogické gymnázium se zaměřením na vzdělání učitelek mateřských škol. Rodiče paní Ludmily i přes těžkou rodinnou situaci trvali na dokončení studia. Nakonec v roce 1953 paní Ludmila úspěšně odmaturovala a dostala umístěnku do Rýmařova. Tuto dobu popisuje jako nejkrásnější období svého života.
Její tatínek a živnostníci byli pronásledováni na každém kroku. Nedostávali zboží ani povolení k prodeji. Schylovalo se k tomu, že obchody budou zavřeny a převezme je Jednota. K tomu došlo roku 1951. Její rodiče zůstali nezaměstnaní a období neustálého pronásledování se pochopitelně odráželo na jejich zdraví.
Maminka v roce 1952 těžce onemocněla s ledvinami a lékaři diagnostikovali nádor. Bylo podezření, že bude zhoubný. Naštěstí se to nepotvrdilo, ale byla dlouho v nemocnici.
Tatínek vážně onemocněl v roce 1957. Už se potom do zaměstnání nevrátil a šel do invalidního důchodu.
Veliký zvrat v životě paní Ludmily nastal, když se provdala do rodiny pana Hradila z Hané, kam se po sňatku přestěhovala. Po přesunu však čekaly novomanžele nepříjemnosti. Obecní funkcionáři upozorňovali ve školách na fakt, do jaké rodiny se paní Ludmila přistěhovala. Hradilovi vlastnili rozsáhlé hospodářství v malé vesnici Bolelouci. Manžel pocházel z šestičlenné rodiny a jako nejstarší ze čtyř dětí měl převzít kontrolu nad rodinným hospodářstvím.
Komplikace nastaly po únoru 1948, kdy byli zemědělci pronásledováni režimem. Museli splňovat určité normy, aby jim majetek nebyl zabaven ve prospěch státu, což znamenalo roky a roky tvrdé dřiny. Tato neúprosná situace se nejdříve podepsala na psychice tchyně paní Hradilové, která zkolabovala. Požadavky komunistů na zemědělce byly tak vysoké, že se rodina začala obávat toho nejhoršího, tedy ztráty statku.
Jednou, když k nim přišla kontrola, se tchán neudržel a chytil jednoho funkcionáře pod krkem. Byl odsouzen k peněžitému trestu a k trestu odnětí svobody. Záhy však onemocněl těžkou cukrovkou, která ho zachránila před vězením. Pod nátlakem byla rodina donucena „darovat“ majetek státu, což znamenalo i vystěhování do pohraničí. Rodiče pana Hradila zůstali zcela bez prostředků a žili jen z toho, co si vypěstovali na zahradě. Tchán se pokusil o sebevraždu.
Po čase se museli přestěhovat do Šternberka za prací, jelikož pan Hradil, který pracoval jako traktorista, získal práci mechanizátora v JZD ve Lhotě u Šternberka. Celoživotní těžká práce a psychické vypětí podlomily jeho zdraví a v důsledku toho oslepl.
Paní Hradilová vyzdvihuje, jak důležité je nezapomínat na hrůzy totalitních režimů a vážit si demokracie. Své vyprávění shrnula do jediné věty: „Demokracie nejsou jen požadavky, ale i povinnosti.“