Otec Josef Goryl, jenž byl naším narátorem, vyprávěl dva příběhy. Svůj a Heinricha Ponty, cvilínského kostelníka rakouského občanství. Zatímco Pontův osud, zejména důvod jeho uvěznění, je přímo absurdní, příběh samotného Josefa Goryla je syrovou a mrazivou zkušeností člověka, který se navzdory situaci chtěl věnovat duchovní dráze.

Jelikož svědectví otce Goryla je zaznamenané formou rozhovoru, naleznete je v PDF pod odkazem v záhlaví.

 

Vyprávění otce Goryla - Příběh Heinricha Ponty

Heinrich Ponta v roce 1950 nebyl řeholníkem, ale dělal tady kostelníka a pomáhal a staral se tady o všechno, žil tady pro ten klášter a Cvilín. Byl občanem Rakouska, i v 50. letech mohl opustit republiku a zase se vrátit. V té době dvakrát odjel do Rakouska. Když se vrátil, tak ho obvinili, že vyvážel nějaké tajné informace. On pracoval v pekárnách a byl závozník. Vždy, když jeli autem a vykládali chléb a housky, tak mezi jiným jezdili i do kasáren. No a tak mu vlastně dokázali, že on znal počty vojska a tím pádem vlastně ty informace vyvezl do Vatikánu, aby tam připravili puč, aby tady v Krnově přepadli kasárna a ty vojáky všechny postříleli.

Dostal osm let, ale neseděl tak dlouho, seděl jenom dva nebo tři roky. Dostal se ven dříve díky našim bratřím ve Vídni, kteří se za něj přimluvili u rakouského ministra, protože měl dobré vztahy s naším klášterem ve Vídni. Takže oni ho tenkrát vyměnili za nějakého agenta, kterého odhalila rakouská policie. On tenkrát nebyl řeholníkem, ale ještě než se dostal do vězení, už měl s námi kontakt a vstoupil do řádu jako tajný řeholník. Takže oficiálně nebyl, ale fakticky byl řeholníkem. Po třech letech ve vězení musel opustit republiku do 48 hodin od propuštění z vězení. Veškerý majetek mu byl zabaven, ale stejně neměl žádný majetek, tak mu neměli co zabavit. Opustil republiku někdy v letních měsících a v září byla hlavní pouť na Cvilíně, takže si představte, že on tajně přešel hranici z Rakouska tady do Čech, přijel tady na tu hlavní pouť, aby tady byl, a zase utekl do Rakouska. Takže riskoval vlastně i další zatčení. Po nějakých letech už tady mohl i oficiálně přijíždět, už to neměl nějak zakázané. Takže vím, že i za totality jsem se s ním setkal, ale nějak jsme spolu ani nemluvili, protože to bylo nebezpečné, protože samozřejmě když přijel, tak bylo plno estébáků kolem něho, kteří ho sledovali, s kým mluví a co mluví.

Zemřel asi v roce 2005 nebo 2006 ve Vídni.“