Dějiny komunistické totality v Česku v letech 1948–1960
PhDr. Milan Bárta, listopad 2010
1948–1953 – zakladatelské období režimu
Převzetí moci Komunistickou stranou Československa v únoru 1948 znamenalo převratný zásah do života státu a všech jeho občanů. Roky 1948–1953 jsou označovány jako zakladatelské období komunistického režimu nebo jako období velkých politických procesů. Tehdy byly položeny základy nového společenského systému, a to v oblasti ekonomické, politické i sociální. Tento vývoj byl do značné míry ovlivněn vnějšími faktory, tj. situací v mezinárodních vztazích. Rozhodující roli zde hrála Stalinova snaha rozšířit sféru vlivu co nejhlouběji do Evropy a s tím spojené zvyšující se napětí mezi Sovětským svazem a západními státy v čele s USA, přerůstající v tzv. studenou válku a očekávání třetí světové války.
Komunistická strana Československa se stala po druhé světové válce nejvýznamnější politickou silou v obnoveném Československu. Pomohla jí k tomu celá řada faktorů – významný podíl na protifašistickém odboji, vzrůst popularity Sovětského svazu jako vítěze nad nacistickým Německem, poválečný radikalismus obyvatel, oficiálně propagovaný politický program i slabost a nejednotnost nekomunistických stran. Tento vývoj potvrdila vítězstvím v parlamentních volbách v květnu roku 1946, ve kterých v celostátním měřítku získala nejvíce hlasů, a do křesla předsedy vlády tak usedl předseda KSČ Klement Gottwald a komunističtí ministři obsadili rozhodující ministerstva. Komunisté se v té době usilovně připravovali na převzetí moci a likvidaci demokratického režimu v republice, přičemž nevylučovali ani možnost ozbrojeného převratu, vedoucí pozice v armádě a v Bezpečnosti se proto snažili obsadit svými lidmi.
K rozhodujícímu střetnutí v boji o moc došlo v únoru 1948. Část nekomunistických ministrů podala na protest proti postupu komunistů demisi, přičemž spoléhala na podporu prezidenta Edvarda Beneše. Komunisté na to reagovali aktivizací svých stoupenců, pořádáním masových demonstrací, vytvářením tzv. akčních výborů Národní fronty, do Prahy povolali věrné oddíly Bezpečnosti a Lidových milicí a to vše použili k nátlaku na prezidenta, který 25. února podepsal Gottwaldův návrh na složení nové vlády, v níž měli komunisté většinu. Aby budili zdání legitimity, zanechali některé posty členům jiných politických stran. Byli však vždy pečlivě vybíráni z těch, kdo byli ochotni komunistickou politiku bez výhrad podporovat (komunisté obsadili třináct ministerských křesel, nekomunisté devět a tři zůstala pro nestraníky). Vítězství komunistů měly potvrdit parlamentní volby konané na konci května 1948. Voliči však měli na výběr pouze možnost hlasovat pro tzv. jednotnou kandidátku Národní fronty (kde vystupovali výhradně komunisté nebo lidé souhlasící s jejich politikou) nebo do volebních uren vhodit neoznačený, tzv. „bílý lístek“. Výsledky voleb si komunisté přesto ještě upravili a hlásili tak podporu více než 90 procent voličů. Ať již však lidé do uren vhodili jakýkoliv lístek, dostali se do parlamentu pouze lidé spjatí s komunistickou stranou a podporující její politiku.
Již v květnu byla přijata nová ústava, která do historie vstoupila pod názvem Ústava 9. května. V ní byly prakticky zakotveny výsledky únorového převratu a plánoványradikální změny ve společnosti (předpokládala jako hlavní cíl vybudování socialismu a vyhlašovala boj „reakci“ a „nepřátelským živlům“). Edvard Beneš ji odmítl podepsat a abdikoval, novým prezidentem byl podle očekávání zvolen předseda KSČ Klement Gottwald, po kterém místo předsedy vlády převzal Antonín Zápotocký.
Vedle snahy o oficiální legalizaci převzetí moci byly urychleně učiněny kroky, které měly vést k posílení moci. Souběžně s převzetím moci začala tzv. očista veřejného života, uskutečňovaná prostřednictvím akčních výborů Národní fronty ve státních úřadech, školách, v povolených politických stranách a v dalších institucích a spolcích. Většinou šlo o funkcionáře a členy nekomunistických stran – byli zbavování funkcí, přemisťováni na méně kvalifikovanou práci, jiní přímo na jiná pracoviště, většinou na manuální práce, další penzionováni, část emigrovala. Někteří historikové počet takto postižených odhadují až na 250 tisíc osob. Jejich místa zaujali lidé ochotní bez výhrad sloužit novému režimu. Rozhodující přitom nebyly znalosti a zkušenosti, ale politické názory.
Tento krok byl doprovázen faktickou likvidací nekomunistických politických stran. Většina z nich – Československá strana socialistická (bývalá Československá strana národně socialistická), Československá strana lidová a slovenské Strana slovenské obrody (dříve Demokratická strana) a Strana slobody – se stala součástí tzv. obrozené Národní fronty. Mimo Národní frontu přitom nejenže nemohla legálně existovat žádná politická strana, ale ani občanské sdružení, organizace nebo spolek. To znamenalo, že všechny organizace se ocitly v personální i existenční závislosti na komunistické straně a jejich funkcionáři měli plně podporovat politiku komunistického vedení. Československá sociální demokracie byla v červnu 1948 přímo sloučena s KSČ.
Podle pokynů strany měly pracovat také komunisty ovládnuté nebo přímo založené organizace a spolky, jako např. Revoluční odborové hnutí, Svaz československých novinářů, Svaz československých spisovatelů, Československý svaz mládeže, Pionýrská organizace atd.
Ještě před vyvrcholením vládní krize, 24. února 1948, byl vydán pokyn k zákazu dovozu západních časopisů a novin, který v podstatě zůstával v platnosti po celou dobu trvání komunistického režimu. K ovládání sdělovacích prostředků (tisku, rozhlasu a později i televize) byla zavedena řada personálních i administrativních opatření a později zřízen i speciální cenzurní orgán – Hlavní správa tiskového dohledu. Komunistický režim v Československu se stejně jako v dalších zemích sovětského bloku vědomě izoloval od „kapitalistického“ světa. Západní hranice byly uzavřeny a občané ztratili možnost svobodného výjezdu do ciziny. Kolem hranic postupně vyrostl pás zátarasů s ostnatým drátem, doplněný minovými poli a dalšími překážkami, známý jako železná opona. K ochraně hranice byla speciálně zřízená Pohraniční stráž.
Nejdéle snahám o ovládnutí odolávala katolická církev, se kterou se nový režim pokoušel nejprve dohodnout „po dobrém“, což v jeho terminologii znamenalo dostat její činnost pod kontrolu a odtrhnout ji od papeže ve Vatikánu. Poté, co tyto snahy neměly úspěch, následovaly od roku 1950 tvrdé represe a většina vyšších církevních hodnostářů se ocitla buď v internaci nebo přímo ve vězení. Byly zrušeny církevní řády, kláštery obsadila Bezpečnost a Lidové milice, řeholníci se ocitli v pracovních táborech nebo v armádě (většinou v tzv. pomocných technických praporech), řeholnice byly přidělovány na manuální práci.
Od počátku samozřejmě část společnosti komunistický převrat odmítala a vystupovala aktivně proti pořádkům zaváděným KSČ. Velkými demonstracemi proti komunismu se staly XI. všesokolský slet v Praze v červnu 1948, v září potom pohřeb prezidenta E. Beneše. Odpůrců nového režimu však bylo, alespoň zpočátku, mnohem méně než těch, kteří s ním souhlasili. Většina lidí přitom zůstávala pasivní a do dění se aktivně nezapojovala.
Desetitisíce lidí opustily po únoru 1948 republiku a emigrovaly do západních států, řada z nich v přesvědčení, že studená válka vyvrcholí válkou opravdovou a oni se vrátí se zbraněmi po boku armád demokratických států. Další se rozhodli zahájit boj, někdy i ozbrojený, doma, dnes je znám jako „třetí odboj“. Proti těmto lidem však aktivně zasáhla Státní bezpečnost a úspěšně odbojové skupiny infiltrovala svými agenty a tvrdě proti nim zakročila. Většina těch, kdo se snažili bojovat za obnovu demokracie, skončila ve vězení a mnozí z nich na popravišti. Vedle nich se tam objevilo mnoho dalších lidí, kteří se do odboje nezapojili, byli však v očích tajné policie podezřelí a byli považováni za potencionální odpůrce.
Odpor, opravdový i potenciální, byl likvidován pomocí tvrdých represí. Dne 6. října 1948 schválilo Národní shromáždění zákon č. 231/1948 Sb. na ochranu lidově demokratické republiky, který umožnil, aby do vězení byly uvrženy tisíce často nevinných lidí nepohodlných novému režimu. Osm měsíců poté byl přijat zákon č. 247/1948 Sb. zřizující tábory nucené práce, do nichž mohli být občané posláni bez soudního rozsudku, pouze na základě rozhodnutí tříčlenných komisí zřizovaných místními národními výbory. Těmito tábory prošlo více než 20 tisíc lidí. V září 1950 byly vytvořeny první pomocné technické prapory (PTP). Měly být složeny z „nespolehlivých“ branců, které režim nechtěl pustit k výcviku se zbraní. Měli se stát levnou pracovní silou pro armádu i civilní úsek.
Státní bezpečnost získala výrazné pravomoci a kromě teroru jí sloužila mohutná celostátní síť donašečů a udavačů (např. koncem roku 1954 registrovaly útvary StB více než 30 tisíc tajných spolupracovníků). Lidé byli zatýkáni za – často vyprovokovanou nebo vymyšlenou – protistátní činnost. Perzekuovány a likvidovány měly být celé společenské vrstvy, především soukromí zemědělci, soukromí podnikatelé a živnostníci. Symbolem komunistického útlaku se staly vykonstruované politické procesy, na jejichž přípravě se podíleli sovětští poradci. Často se používala obvinění z velezrady a špionáže, pro která se téměř vždy našel dostatek důkazů, mnohdy vymyšlených nebo připravených příslušníky StB. Obvinění byli podrobováni psychickému a fyzickému nátlaku (přísliby rychlého
propuštění, výhrůžky likvidací rodiny, odpírání jídla, pití a spánku, bití, mučení elektrickým proudem atd.).
První velké politické procesy proběhly už v roce 1949, týkaly se především významných představitelů bývalého demokratického režimu. V červnu 1949 byl např. popraven Heliodor Píka, bývalý velitel čs. vojenské mise v SSSR, následovaly procesy s církevními představiteli, s tzv. vedením záškodnického spiknutí proti republice (Milada Horáková a spol.) a řada dalších. Všechny tyto procesy probíhaly podle předem připraveného scénáře, před pečlivě vybraným obecenstvem, oběti byly vybírány podle potřeb režimu, obžalovaní se své výpovědi museli učit nazpaměť, o jejich vině bylo předem rozhodnuto a o výši trestu rozhodovalo komunistické vedení, soudy rozsudky v podstatě pouze tlumočily. Celkem bylo v letech 1948–1960 v Československu za politické trestné činy popraveno 248 lidí (247 mužů a M. Horáková), dalších 4500 zemřelo ve vazbě a vězení.
Perzekuci byli vystaveni také rodinní příslušníci vezněných, museli se vystěhovat ze svých domovů, dětem nebylo „z politických důvodů“ dovoleno studovat na středních a vysokých školách atd.
Naopak protežovaná a vyzdvihovaná byla „dělnická třída“, podle hesla „dělnické kádry jsou hlavním pilířem strany“. Dělníci také měli nahrazovat pracovníky, kteří museli odejít během čistek, a obsadili tak velkou část vedoucích pozic úřadů státní správy, průmyslu i zemědělství. I zde nebyla rozhodující odbornost a připravenost, ale správné politické přesvědčení, tj. bezvýhradná podpora komunistické politiky. Pro vzdělání těchto lidí sice urychleně vznikaly různé ústřední dělnické školy, školy pracujících apod., ty však nestačily ani počtem, ani kvalitou výuky a část nových řídících pracovníků tak zůstávala nepřipravená na nové pracovní úkoly.
Dělnické profese, zvláště v těžkém průmyslu, byly ovšem zvýhodňovány i finančně a sociálně, takže se životní úroveň pracujících v průmyslu výrazně zvýšila. Velká část dělníků proto režim vítala nebo se k němu stavěla neutrálně. Výsledkem těchto opatření byl také prudký nárůst počtu přihlášek do komunistické strany, na podzim 1949 měla již 2,6 milionu členů (zhruba čtvrtinu obyvatel ČSR).
Bezprostředně po únoru 1948 proběhla také nová vlna znárodňování, kdy měly být do národní správy převzaty podniky s více než 50 zaměstnanci. V praxi však byly pomocí různých diskriminačních opatření postupně ovládnuty i menší podniky a soukromé a živnostenské podnikání bylo likvidováno jako celek.
Průmyslové podniky byly sdružovány podle sovětského vzoru do velkých organizačních celků, což v praxi vedlo k odstranění konkurence a pracovní iniciativy a stalo se spolu s preferencí těžkého a zbrojního průmyslu a s budováním nepřiměřeně velké armády jednou z příčin vleklé ekonomické krize režimu.
Dalším důvodem ekonomické krize byla zemědělská politika. Přestože před a krátce i po únoru 1948 komunistické vedení prohlašovalo, že velká družstva po sovětském vzoru u nás zřizována nebudou, byl již na začátku roku 1949 schválen zákon o zakládání jednotných zemědělských družstev (JZD). Předpokládalo se, že lidé do nich budou vstupovat dobrovolně, ve skutečnosti tomu tak často nebylo a lidé byli ke vstupu do JZD nuceni nevybíravým nátlakem. Soukromí zemědělci, kteří se odmítali vzdát svých majetků ve prospěch družstev, byli označováni za kulaky a stát proti nim tvrdě zakročoval mimo jiné zvyšováním daní, zákazem používání zemědělské techniky a strojů, zvyšováním povinných dodávek výnosů z hospodářství. Nejtvrdší byly tzv. kulacké procesy, pro které měly být dle nařízení ústředních orgánů vybírány „exemplární příklady“, které měly být odsouzeny k vysokým trestům pro výstrahu ostatním.
Výše popisované změny se měly stát součástí celkové přestavby hospodářství. Také zde se měl stát vzorem Sovětský svaz a jeho centrálně řízená ekonomika, proto i zde do rozhodujících pozic nastoupili sovětští poradci a další vývoj měl probíhat v pětiletých cyklech – pětiletkách. První byla v letech 1949–1953 a naprosto změnila čs. ekonomiku. Plán upřednostnil těžký průmysl (hutnictví, kovodělnictví, těžbu uhlí apod.) před spotřebním průmyslem, velké zvýšení objemu výroby však šlo na úkor kvality, negativně se také projevil nedostatek kvalitních domácích nerostných surovin. Podobné skoky měly nastat v zemědělství, stavebnictví, ale i v kultuře, rozvoji zdravotní péče atd. Ihned od počátku ovšem plán narazil na velké problémy, způsobené charakterem komunistického režimu. Budování obrovské armády kladlo vysoké nároky na ekonomiku a odčerpávalo značné množství průmyslové kapacity, v zemědělství se projevily důsledky násilné kolektivizace, chyběli odborní pracovníci vyhození během čistek atd. Mnoho lidí muselo být také převedeno do těžkého průmyslu a pak přirozeně chyběli v zemědělství, službách i státní správě. Přijatá koncepce strojírenské velmoci, kterou mělo Československo v rámci sovětského bloku zastávat, začala narážet na problémy, ukázalo se, že možnosti hospodářství byly značně přeceněny, a ekonomika se dostávala do krize. Komunisté na tento vývoj reagovali další centralizací a zvýšením plánů, což samozřejmě krizi prohlubovalo.
K větší provázanosti s ekonomikami států sovětského bloku měla sloužit Rada vzájemné hospodářské pomoci (RVHP), ustavená v lednu 1949, která sdružovala velkou část evropských států podléhajících sovětskému vlivu (vedle Československa a Sovětského svazu byly zakládajícími členy ještě Bulharsko, Maďarsko, Polsko, Rumunsko) a která se stala nástrojem další kontroly SSSR nad nimi.
Rok 1953 – první velká krize
Od počátku 50. let v politice KSČ přibývaly rysy, které vedly k rozporu se zájmy stále větší části společnosti. Nejen těch, kdo byli přímo postiženi perzekucemi, ale i části dělnictva, a dokonce i některých členů komunistické strany.
Do velkých problémů se dostala především ekonomika. Nadměrné zbrojení znamenalo, že velká část výroby (vojáci potřebovali nejen zbraně, ale i oblečení, obuv, jídlo a další zboží) byla orientována na těžký průmysl. Na druhé straně rostly platy, zejména dělníkům, nebylo však zboží, které by se za ně dalo koupit, a tak se peníze hromadily v domácnostech a nevracely se do státní pokladny. Lidé byli nespokojení, před obchody rostly fronty, řadu základních komodit přitom bylo možné získat pouze na lístky v rámci přídělového systému. Do ohromných rozměrů narostl černý trh s nedostatkovým zbožím.
Lidé začali protestovat proti drahotě a proti úsporným opatřením vlády, propukly první demonstrace a stávky. Komunistické vedení proti protestujícím vyslalo příslušníky Bezpečnosti a Lidových milicí.
Ve stejné době vyvrcholilo pronásledování „zbytků reakce“ z politických důvodů. Snaha o urychlenou kolektivizaci vedla k užívaní brutálních metod, které měly přivést soukromě hospodařící rolníky do jednotných zemědělských družstev, totéž se dělo se zbytkem drobných podnikatelů a živnostníků. Pod vlivem politických procesů, k nimž docházelo v Sovětském svazu a okolních socialistických státech, hledali se v té době i u nás „zrádci“, kteří se vetřeli do komunistické strany s cílem škodit jí zevnitř. Největším takovým procesem se stalo odsouzení „protistátního spikleneckého centra proti republice“ v listopadu 1952. Ze čtrnácti obžalovaných vysokých komunistických funkcionářů bylo jedenáct popraveno včetně bývalého generálního tajemníka (fakticky druhého muže ve státě) Rudolfa Slánského. V podobných, byť méně brutálních procesech byly odsouzeny desítky dalších komunistů, stovky jejich nejbližších spolupracovníků musely opustit své pozice. To vše vyvolávalo pocity nejistoty a strachu přímo v komunistické straně. Poslední ránu komunistické morálce zasadila úmrtí J. V. Stalina a K. Gottwalda krátce po sobě v březnu 1953.
Předsednictvo ÚV KSČ vzápětí urychleně zvolilo prezidentem Antonína Zápotockého, do čela komunistické strany byl postaven jako první tajemník Antonín Novotný.
Zásadním řešením ekonomické krize měla být utajená měnová reforma (peníze pro ni byly tajně vytištěny v Sovětském svazu), která proběhla ve dnech 31. 5. až 1. 6. 1953. Peníze mohly být vyměněny v poměru 5 : 1 (nejvýše však 300 korun), všechny ostatní v poměru 50 : 1 a vyšším (některé skupiny obyvatel však musely vyměnit všechny peníze výhradně v kurzu 50 : 1, např. soukromě hospodařící zemědělci), současně byl zrušen přídělový systém a zaveden volný trh, kde byly částečně srovnány ceny.
Dopad reformy byl přirozeně pro všechny skupiny obyvatel nepříznivý. Nejvíce byli postiženi ti, kteří měli své úspory uloženy v bankách (tam byly peníze vyměněny tak, že čím vyšší úspory, tím méně příznivý kurz). V podstatě jediný, kdo se na měnové reformě obohatil, byl komunistický stát. Získal úspory občanů uložené doma i v bankách. Západní tisk psal v souvislosti s tím o „velké peněžní loupeži“. Vláda však dokázala díky reformě získat peníze a zaplatit obrovský státní dluh, zásobování se zlepšilo a nakrátko i hospodářská situace státu.
Občané na reformou reagovali nepokoji. Celkem 129 závodů v mnoha městech zastavilo práci. K největším nepokojům došlo v Plzni, potlačil je až zákrok Bezpečnosti, Lidových milicí a Pohraniční stráže. Účastníci byli tvrdě potrestáni (v samotné Plzni stanulo před soudem přes 300 lidí, řada z nich byla odsouzena k dlouhodobým trestům odnětí svobody, další byli propouštěni ze zaměstnání, případně dokonce vystěhováni z bytů).
Na druhé straně se režim, i pod vlivem událostí v Sovětském svazu, kde po smrti J. V. Stalina došlo k částečnému uvolnění, pokusil ukázat „vlídnou tvář“. A. Zápotocký veřejně přiznal, že násilné zakládání JZD byla chyba a stát nebude nikomu bránit, pokud se rozhodne vystoupit. Výsledkem
bylo masové vystupování z družstev, z nichž mnohá se úplně rozpadla. Proti jakémukoliv uvolňování byl však Antonín Novotný, kterému se podařilo odstavit Zápotockého od rozhodování, a tak zatímco v okolních státech docházelo k pokusům o uvolnění komunistického režimu, v Československu se nic takového nestalo. Naopak pokračovaly vykonstruované politické procesy, např. se slovenskými buržoazními nacionalisty (odsouzen byl mj. pozdější prezident Gustáv Husák), s vedoucími pracovníky Bezpečnosti atd., ve kterých byly vynášeny i rozsudky smrti. O pokračování stalinistického kurzu svědčí i to, že na počest desátého výročí osvobození Československa byl v roce 1955 v Praze na Letné odhalen obrovský Stalinův pomník (zbořen byl v roce 1962), přestože v okolních státech, včetně Sovětského svazu, již probíhala kritika stalinského kultu osobnosti.
Místo toho se vedení KSČ snažilo uklidnit nespokojenost zlepšením životní úrovně obyvatel, což se projevilo především snížením cen. Umožnila to i situace v SSSR, kde po smrti Stalina došlo k částečnému uvolnění napětí se Západem. Díky tomu bylo možné snížit počty vojáků i výdaje na zbrojení. ČSR tak mohla ušetřené peníze investovat do služeb a lehkého průmyslu a finančně podpořit kolektivizované zemědělství. Zlepšující se ekonomická situace a zvyšující se životní úroveň přispěly k uklidňování nálady mezi pracujícími.
1954–1960 – stabilizace režimu
Novou zkoušku pevnosti komunistického režimu přinesl rok 1956. Hlavní pozornost vzbudil průběh XX. sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu (KSSS) a především tajný projev Nikity S. Chruščova odhalující zločinnou politiku J. V. Stalina. Čs. komunistické vedení o celé záležitosti vzrušeně debatovalo a nakonec se sice dohodlo na určitých ústupcích, kritiku však omezovalo na minimum a na stávajícím pořádku nehodlalo nic měnit. Odpovědnost za „přehmaty“ 50. let svalilo na dosavadního ministra obrany a Gottwaldova zetě Alexeje Čepičku, který byl zbaven všech funkcí a odešel z politiky. Červnová II. celostátní konference komunistické strany, na kterou byli kandidáti pečlivě vybíráni, nakonec potvrdila správnost „generální linie výstavby socialismu“ a prohlásila, že v minulých letech došlo k „drobným nedostatkům, které budou napraveny“.
Toto rozhodnutí však vyvolalo nesouhlas některých komunistů, kteří prosazovali svolání mimořádného sjezdu KSČ a prosazení určitých demokratických ústupků. Ostrá kritika dosavadního politického kurzu zazněla také od části veřejnosti, nejostřeji od spisovatelů, kteří na konci dubna 1956 na II. sjezdu čs. spisovatelů požadovali mj. demokratizaci společnosti a zrušení cenzury.
Pozice konzervativních komunistů následně posílilo potlačení reformních hnutí v Polsku a především krvavý zákrok sovětských vojsk v Maďarsku, kde bylo protikomunistické povstání zlikvidováno s nebývalou brutalitou. Řada občanů si začala klást otázku, zda je vhodné pokoušet se měnit něco na stávajícím režimu a riskovat tak zhroucení celého systému a možnost občanské války.
K přehodnocení dosavadních námitek proti polické linii vedení došlo zvlášť v řadách členů komunistické strany, kteří většinou revidovali své požadavky a souhlasili s dosavadní politikou. Na konci roku 1956 tak mohl ÚV KSČ vyhlásit boj proti těm, kdo se snažili o destalinizaci a liberalizaci. Z událostí roku 1956 vyvodili členové nejvyššího vedení strany závěr, že skutečnou a jedinou oporou jejich režimu je dělnická třída, a že je tedy především nutné uspokojit její požadavky a posílit pozice dělníků při řízení společnosti. Rozhodli také o potrestání kritiků dosavadní politiky a nespokojenců s vývojem v roce 1956, především z řad inteligence a vedoucích pracovníků. Nástrojem k tomu se měly stát „prověrky třídní a politické spolehlivosti“ ve státních a hospodářských orgánech, které proběhly počátkem roku 1958.
Nejprve byly prověrky mezi zaměstnanci ministerstev a ústředních orgánů, později se čistky rozšířily i do krajů a okresů, některých důležitých podniků a na vysoké školy. Podle odhadů prošlo prověrkami na 50 tisíc lidí v celém Československu, z nichž asi pětina (tj. 10 tisíc) nebyla uznána za „politicky spolehlivé“ a následně byla přemístěna na nižší funkce, přeřazena na horší povolání nebo poslána do důchodu.
V červnu 1958 se v Praze konal XI. sjezd KSČ. Za hlavní zdroj nebezpečí pro stávající politickou linii označil tvůrčí pracovníky z řad intelektuálních, uměleckých a kulturních kruhů, především spisovatele, kteří měli být následně „zpacifikováni“. Účastníci podrobili kritice II. sjezd čs. spisovatelů a odmítli jeho výsledky a nově svolaný Sjezd socialistické kultury v červnu 1959 se oficiálně pokusil učinit z kultury opětovně poslušný nástroj strany.
Na konci 50. let se tak zdálo, že se podařilo stabilizovat stávající stav a uklidnit situaci ve společnosti. V zemědělství, kde na jedné straně byly propagovány úspěchy státem podporovaných jednotných zemědělských družstev a na druhé straně perzekuováni a šikanováni soukromí zemědělci, se podařilo dovést ke konci kolektivizaci (JZD a státní statky obhospodařovaly v té době již více než 85 procent zemědělské půdy), krátkodobé zvýšení životní úrovně vedlo k uklidnění dělníků. Zdálo se, že se podaří podřídit si opět i kulturní a vědecké pracovníky.
Skončila éra velkých politických procesů, nejrozhodnější nepřátelé režimu byli ve vězení, pod policejním dohledem nebo utekli za hranice. Na veřejnost se však začaly dostávat informace o nezákonných procesech v SSSR i doma a na přetřes se dostala otázka nespravedlivě odsouzených politických vězňů. Byla dokonce zřízena komise pro přezkoumání některých soudních případů, podle jejího předsedy, ministra vnitra R. Baráka, známé jako Barákova komise, která však většinou vinu odsouzených potvrdila. Českoslovenští vedoucí komunističtí politici byli ochotní pouze k nepatrným ústupkům a odmítali jednat o rehabilitaci nevinných obětí, neboť by tím byli nuceni uznat nezákonnost většiny politických procesů, čímž by se současně otevřela otázka, kdo za ně nese odpovědnost. Hledali proto jiné řešení a našli je v amnestii, která umožňovala propustit velké množství vězňů bez pověrky jejich případu a obnovy řízení. Největší část politických vězňů byla propuštěna při amnestii k 9. květnu 1960 a zbytek při následných amnestiích v letech 1962 a 1965, po kterých zůstalo ve vězení již jen několik osob odsouzených v letech 1949–1954 za politickou trestnou činnost.
V červenci 1960 Národní shromáždění schválilo novou ústavu, která Československo charakterizovala jako „socialistický stát“ a změnila jeho název na Československou socialistickou republiku, s čímž souvisela i změna státního znaku. V tomtéž roce byl schválen zákon o III. pětiletém plánu, který měl vést k dalšímu rozvoji, velké a nereálné plány však vedly pouze k velkým ekonomickým problémům v první polovině 60. let. Ve skutečnosti totiž Československo v hospodářství již výrazně zaostávalo za vyspělými státy, zejména v uplatňování moderních technologií.
Tyto problémy vedly komunistické vedení k tomu, že začalo vážně přemýšlet o provedení zásadní reformy československé ekonomiky. Nutnost hledání nových cest v hospodářství vedla postupně ke změnám v ideologické práci a politické praxi KSČ. Spolu s liberalizací ekonomiky tak začalo pozvolné uvolňování i v dalších oblastech veřejného života. S tím souviselo také zmírnění cenzury a ústupky v kádrové politice. Tyto změny odstartovaly pozvolný proces, který vedl až k pražskému jaru roku 1968.
