Dozvuky slavnostního odhalení informačního panelu výstavy Stopy totality na ZŠ UNESCO v UH

Informace a fotografie o projektu Stopy totality naleznete na webu ZŠ UNESCO Uherské Hradiště: www.zsunesco.cz/doc/1058/

Mgr. Kočíř Petr – učitel dějepisu

Hezké zakončení spolupráce s panem Vladimírem Drábkem.

Rubriky: Informace | Komentáře nejsou povoleny

Versnisáž v ZŠ Unesco Uherské Hradiště

 

ZŠ UNESCO v Uherském Hradišti Vás zve na putovní výstavu, která byla zahájena přímo ve škole ve středu 23. 1. 2013 ve 14.00 hodin. Můžete ji tam shlédnout do 30. ledna. Do projektu je stále možné se přihlásit. stopy totality aktuální nabídka 1

Marie Šabatová za celý tým ZŠ UNESCO.

Rubriky: Zveme vás na výstavu Stopy totality do Evropského domu v Praze, od 16. září do 10. října tr. Akce | Komentáře nejsou povoleny

Práce na panelu

V pátek 22.6.2012 jsme dokončili příběh pana Drábka a zakončili tak práci pro letošní školní rok.

Konečná práce:

Zlo nikdy nebylo pojmenováno zlem…!!

Pan Vladimír Drábek se narodil 23. 10. 1927 v Kudlovicích u Uherského Hradiště. Narodil se do rodiny obyčejných venkovských lidí. Jeho maminka byla v domácnosti a tatínek byl vyhledávaným zedníkem. Do páté třídy chodil do Základní školy v Kudlovicích a v šesté třídě přestoupil na Gymnázium v Uherském Hradišti. Jeho rodina vlastnila hospodářství a pan Drábek jim vypomáhal. Když byl ve třetím ročníku gymnázia, nacisté gymnázium uzavřeli. Pan Drábek byl donucen vyučit se u Českých drah. Jelikož byl vychováván v křesťanském a skautském duchu, nemohl se smířit s vítězstvím komunistů po roce 1946 a s tím, že se dostávali do předních míst vlády.

Když začal pan Drábek pracovat na Úřadu práce v Uherském Hradišti v roce 1948, bylo mu tehdy pouhých 21 let, obdržel od svého dobrého kamaráda, kterého raději nechtěl zmiňovat, leták s přepisem projevu již zesnulého prezidenta E. Beneše a údaje, jak se dostali komunisté k moci. Ve svém volném čase začal na úřadu množit tyto letáky a rozdávat je dál, protože si uvědomil, že si tyto informace nemůže nechat pro sebe. Letáky nerozdával náhodně, věděl přesně, komu je dávat. Řekl: „Nedal bych to do rukou člověka, o kterém bych věděl, že by se nad tím pohoršoval.“ Do ostatních vesnic však letáky rozdat nestihl. Pan Drábek obhajuje své činy: „Já se taky nepovažuju za velkého odbojáře, já jsem dělat jen to, co mi mé svědomí nařizovalo a důsledky jsou bohužel ty nejhorší, jaké mohly být! Dokonce po mně i stříleli, pokoušeli se mě totiž zastrašit i místní komunisté.“ Vypráví: „Jednou večer, když jsem šel od kamaráda domů, po mně někdo vystřelil, nevěděl jsem kdo, a utíkal jsem domů. Druhý den ráno jsem zjistil, že mně pár centimetrů od hlavy prolétl projektil z malorážky. Takže v takové asi oblibě jsem já u soudruhů byl.“ Již před Únorem jevil o věci veřejné zájem. Chodil na různá veřejná fóra, kde projevoval nesouhlas s komunistickým duchem. „Rodiče to však netušili, protože kdybych se o tom jen zmínil, maminka by mně byla s rukama sepjatýma řekla: „Nechoď do toho, bude zle!“ Takže o tom nikdo nevěděl, ani bratr, i když ten byl mladší, čili z rodiny nikdo.“

Zjistili to, až když ho přivedla StB z práce domů a prohledala mu veškeré soukromé věci, aby našla důkazy. Před rodiči už to dál tajit nemohl… StB našla, co potřebovala – protistátní letáky – okamžitě ho zatkla a odvedla ho do své vyslýchárny v uherskohradišťské věznici. Vyhrožovali mu i elektrickými botami, které naštěstí nepoužili, ale i tak byl výslech po psychické stránce velmi krutý. Z pana Drábka však ani po 8-10 hodinách nedostali žádné informace o spolupráci s člověkem, který mu tento leták dal. Byl to totiž jeho dobrý kamarád s fyzickým postižením a p. Drábek si byl vědom toho, že by tento proces mohl pro jeho kamaráda skončit i smrtí. Vladimír Drábek byl uvrhnut do vazební věznice v Uherském Hradišti. Po obžalobě se dostal na tzv. Státní soud, kde ho odsoudili na 2,5 roku do těžkého žaláře. Později se dostává do brněnské věznice Cejl, jež byla oproti věznici v UH špinavá a cely přeplněné… Pan Drábek si také vzpomíná, že jednou musel spát pod jednou dekou s vrahem. Z Brna byl p. Drábek převezen do věznice na Borech na Plzeňsku. Zde měli přísný zákaz bavit se s kriminálními vězni! Z plzeňské věznice se poté dostal Vladimír Drábek do Třemošné, kde potřebovali doplnit počty pracovníků v továrně na výrobu keramiky. Posléze, když továrnu uzavřeli, se opět ocitl v plzeňské věznici. Také nemůže ze své mysli vytěsnit vzpomínku na zvuky při stavbě šibenice pro generála Heliodora Píku. V březnu roku 1951 se panu Vladimíru Drábkovi otevřely dveře ke svobodě a zrovna na Velikonoce se vrátil domů!

Ten den se ještě setkal se svým kamarádem, který mu dal leták. Odešli na pravou slováckou „šlahačku“ a pak si odešli povídat do polí. Povídali si o všem možném, jen ne o tom, co se stalo. Nikdy mu za jeho čin nepoděkoval, ale p. Drábek mu to nikdy nezazlíval, řekl: „Co se stalo, stalo se!“

Jeho rodiče byli už poměrně starší a byli živi z toho, co jim pole dalo, nebyla to sice žádná sláva, ale živili se poctivě. To byl jeden z důvodů, proč chtěl jít také p. Drábek do zaměstnání. Chtěl najít zaměstnání blízko svého bydliště, aby byl rodičům nablízku a mohl jim pomáhat na poli. Podařilo se mu to a našel práci v sousední vesnici v Babicích. Pan Drábek ještě dodává: „Chtěl bych se ještě zmínit, jak mě tehdy přijímali lidé, byly 3 různé skupiny. A sice ti mladí, mezi které jsem se nádherně při velikonoční „šlahačce“ zařadil. Byli lidé, kteří mě pozdravili, odpověděli na pozdrav, bylo to výborné. Byli lidí, kteří se ani nebáli, že padnou u vrchnosti do nemilosti a pozvali mě domů, a tak jsme si vyprávěli, co bylo, co by mělo a nemělo být. Byla skutečně jen hrstka těch, co mě neměli v lásce. Nepotkal jsem nikoho, kdo by mně tehdy chtěl nějak ubližovat nebo mstít se za to mé smýšlení. Nikdo mě slovem neuhodil. Takže to bylo jaksi přijetí těch lidí samotných.“ Pokračuje: „V té továrně, tam to bylo poměrně výborné v tom, že tam potřebovali soustružníka. Já jsem samozřejmě vyučeným soustružníkem nebyl, ale chopil se mě chlapík, který přestože byl komunista, zahodil všechno, co bylo, za sebe. A ukázal mně, jak se má co chytit, vzít a řekl mně, abych si to zkusil. Mistr byl se mnou spokojený, všechno bylo v pořádku. Jenomže předseda závodní organizace KSČ řekl, že on v jedné továrně s takovým člověkem pracovat nebude. Stále musel u sebe nosit pistoli, kdybych ho chtěl případně napadnout. Zkrátka přišel na úřad práce a řekl „Pryč, ten tam dělat nebude!“ A přestože je to nepochopitelné, jeho důvody byly hloupé, tak na pracáku uposlechli a jediný směr byl Ostrava. Čili se mi moc nepodařil úmysl pracovat blízko Kudlovic a pomáhat rodičům. Tak jsem jezdil do Ostravy a tam byl tehdy ještě šestidenní pracovní týden, čili na tu neděli jsem právě stačil přijet jenom domů, pozdravit se s rodiči a zase jet zpět do Ostravy, protože v pondělí už se tvrdě pracovalo. Byl jsem tam v mostárně, kde se z jednotlivých dílů zhotovovaly mostní konstrukce. Ne, že by to byla odpočinková práce, to rozhodně nebyla, ale já jsem na to byl zvyklý a to bylo to poslední, co by mi na tom vadilo.“ Zde se také seznámil s katolickým knězem Půčkem, kterého poprosil, aby je v budoucnu oddal. Na pokoji pod páterem Půčkem spával další kamarád, který měl doma malého syna a velmi těžce nesl, že s ním nemůže být doma. Jednou ráno už se ovšem neudržel a spontánně z něho vypadlo „K*R*Y“ a dodal k tomu „rudý!“ Páter Půček k tomu nic nenamítal, protože věděl, jaká je jeho situace.

Pan Drábek absolvoval základní vojenskou službu u PTP v Kladně. Zde museli všichni pracovat. Rozdíl mezi příslušníky PTP a normálním vojákem byl, že jim nikdy neukázali zbraň, nedovolili jim na ni šáhnout. V případě války by byli PTP vysíláni do prvních řad za účelem vyhledávání min. Když se dostal domů na dovolenku, vždy se dozvídal aktuality. U nich doma se poslouchalo rádio Svobodná Evropa. Vždy, když se zase vrátil na vojnu, vyprávěl svým kamarádům a dalším členům PTP, co je nového. Všichni v té době věděli, že má za sebou kriminál a rádi se mu svěřovali, protože věděli, že mu mohou důvěřovat. Mezi posluchači se našel udavač, a tak se dostal pan Drábek zase k výslechu. Policie si ho vybrala, aby donášel na ostatní lidi. Vyhrožovali mu, že když odmítne spolupracovat, zavřou nejen jeho, ale i jeho otce a pak jeho nemocná maminka zůstane doma sama a jeho bratr, který má studovat na vysoké škole, nebude moct a rodina přijde o příjmy. Ale když podepíše spolupráci, bude jim všem vše odpuštěno. Na pana Drábka bylo tolik tlaku, že se z toho složil. Bylo rozhodnuto, že jeho pracovní schopnost je snížena o 80%. Pan Drábek nepodepsal spolupráci a bylo mu odpuštěno díky jeho zdravotnímu stavu.

Pan Drábek během základní vojenské služby dostal velmi nakažlivou a nebezpečnou nemoc, postihující plíce. Dostal se do nemocnice a pak i do sanatoria. Jeho zdravotní stav byl opravdu špatný, nebyly dostupné léky, aspoň ne pro všechny lidi a pro pana Drábka už vůbec ne. V té době mu byla velkou oporou jeho budoucí žena, se kterou se seznámil již dlouho před svým zatčením a která s ním prožívala všechny strasti.

Zdravotní stav pana Drábka se lepšil, a tak se se svou budoucí ženou rozhodli, že pokud se do roka jeho zdravotní stav znovu nezhorší, vezmou se. A tak se na Velikonoce vzali. Jejich oddávajícím knězem byl páter Půček z Nedašova, se kterým byl na jednom pokoji v Ostravě. Manželé Drábkovi spolu žijí šťastně již mnoho let.

Jeho životní příběh měl největší dopad na dceru, která toužila být učitelka, ale nebylo jí to však umožněno. Chtěla zkusit alespoň učitelku v mateřské škole a i přes snahu mnoha přímluvců se jí to nepodařilo. Musela proto jít studovat stavební průmyslovou školu a na vysokou školu nemohla jít vůbec.

Pan Drábek byl starostou Kudlovic. Spolupracuje s Ústavem pro studium totalitních režimů, je předsedou Sdružení politických vězňů v našem kraji. Dělá přednášky o svých zážitcích z komunistické doby, navštívil i naši školu. Mezi jeho koníčky patří včelařina, folklor a především jeho rodina a hospodářství.

Pan Drábek je velmi příjemný, veselý pán. Měly jsme možnost se setkat i s jeho velmi příjemnou a starostlivou ženou. V jeho přítomnosti jsme se cítily dobře. Jeho vyprávění bylo velmi poutavé a zajímavé, mnoho věcí jsme se dozvěděly i od jeho manželky. Jsme rády, že jsme měly možnost pana Drábka poznat.

 

 

 

Natálie Brázdilová, Barbora Elisová, Kateřina Katrňáková, Barbora Vaculová, Jessica Vaculíková a Marie Šabatová. ZŠ UNESCO Uh.Hradiště.

Rubriky: Blogy studentů | Komentáře nejsou povoleny

Pracovní tým ZŠ UNESCO

Nahoře zleva: Kateřina Katrňáková, Barbora Vaculová, Jessica Vaculíková

Dole zleva: Barbora Elisová, Marie Šabatová a Natálie Brázdilová.

Marie Šabatová za tým žákyň z 9.A ZŠ UNESCO.

Rubriky: Blogy studentů | Komentáře nejsou povoleny

Archivní dokumenty pana V. Drábka

Při naší návštěvě pana Vladimíra Drábka jsme získali jeho archivní dokumenty tákající se rozsudku a vazby pana Drábka.

Marie Šabatová za tým žáků 9.A ZŠ UNESCO Uherské Hradiště.

Rubriky: Blogy studentů | Komentáře nejsou povoleny

Návštěva u pamětníka pana V. Drábka

Ve čtvrtek 26.4.2012 jsme navštívili pana Vladimíra Drábka v Kudlovicích.
Pan a paní Drábkovi nás hezky přivítali u nich doma a připravili nám milé pohoštění. Usadili jsme se kolem stolu u nich doma a začali se pana Drábka ptát na předem připravené otázky.
Během dopoledne jsme se dozvěděli o dětství pana Drábka. O jeho životě za druhé světové války, o životě během padesátých let. O tom, jaký vliv mělo jeho zatčení na jeho okolí, nejbližší rodinu, výběr zaměstnání a mnoho dalších zajímavých věcí.
Získali jsme mnoho fotografií a úředních materiálů.

Všechny materiály začínáme zpracovávat a těšíme se na další spolupráci.

Natálie Brázdilová, Barbora Elisová, Kateřina Katrňáková, Barbora Vaculová, Jessica Vaculíková a Marie Šabatová.

Rubriky: Blogy studentů | Komentáře nejsou povoleny

Beseda s panem Vladimírem Drábkem

Ve středu 21.3.2012 jsme u nás ve škole přivítali pamětníka pana Vladimíra Drábka z Kudlovic.

Pan Drábek nám vyprávěl o svém životě. O tom, jak byl za komunismu zatčen a odsouzen na dva a půl roku těžkého žaláře za propagaci listiny s prezidentovým projevem.

Byl uvězněn ve věznici v Uherském Hradišti, byl zde vyslýchán a poté byl souzen. Po odsouzení byl ještě nějakou dobu v Uh.Hradišti a pak byl převezen do věznice v Brně. Po určité době byl převezen do věznice v Borech u Plzně.

Pan Drábek se po dvou a půl letech vrátil domů. Všichni obyvatelé vesnice se k němu chovali slušně a s úctou. Volali si ho domů a nechávali si vyprávět o tom, co zažil.  Byl zvolen starostou vesnice, lidé k němu měli důvěru.

V dnešní době je členem konfederace politických vězňů.

Těšíme se na další setkání s panem Drábkem u něj doma v Kudlovicích.

Marie Šabatová za tým žáků z 9.A

ZŠ UNESCO

Rubriky: Blogy studentů | Komentáře nejsou povoleny

Beseda na téma stopy totality na ZŠ Unesco

Vybraní žáci z naší školy se zúčastnili přednášky na téma stopy totality. Součástí přednášky bylo i „poučení“, jak se má vést rozhovor s pamětníkem. Nejprve jsme měli ve skupinkách napsat co nejvíce pojmů, které jsou nějak spojeny s tímto obdobím. Poté jsme tyto pojmy psali společně na tabuli a říkali jsme si jejich význam,co vlastně znamenají a co všechno o nich víme. Pak následovala prezentace na téma „Jak správně provést rozhovor s pamětníkem“.
A abychom si to už trochu nacvičili, dostali jsme opět do skupinek diktafony a měli jsme s některým z nás udělat kratší rozhovor. Nakonec jsme ještě zhlédli ukázku z projevu pana Jakeše, který nám přišel v některých chvílích až komický. Já mám osobně z přednášky velice pozitivní dojem. Myslím si, že by naše generace měla o této době vědět víc. A jsem opravdu ráda, že se můžu tohoto projektu zúčastnit. A troufám si říct, že všichni zúčastnění sdílí můj názor.

Za tým ZŠ UNESCO Jessica Vaculíková




Rubriky: Blogy studentů | Komentáře nejsou povoleny

Seminář v Jáchymově

Po příjezdu do Prahy jsme se připojili k ostatním účastníkům z celé republiky a dvěma autobusy zamířili k cíli. Po cestě jsme si udělali krátkou zastávku v Ostrově nad Ohří a v Horním Žďáru, kde nás provedl bývalým komunistickým lágrem z padesátých let politický vězeň a pamětník pan Zdeněk Mandrholec. Zhlédli jsme mimo jiné i nechvalně proslulou Věž smrti, v níž vězni museli zpracovávat uran.

V Jáchymově jsme se ubytovali a prožili večerní program zaměřený na dobovou propagandu. Součástí programu bylo také vytvořit ve skupinkách vlajku, název a pokřik politické strany.

Druhý den ráno jsme se vydali za výkladu Tomáše Boušky k pracovním těžebním táborům a prošli si areál největšího z nich, Rovnosti. Dozvěděli jsme se mnoho informací o životě v nelidských podmínkách, krutém týrání a ohromil nás celkový počet vězňů v těchto táborech – přes 60 tisíc.

Následně jsme si prošli město Jáchymov a tematický program pokračoval v místní mincovně, v níž je také muzeum otrockých prací. Zde nám pamětník pan Z. Mandrholec řekl, jaké to bylo v těžebním táboře.

Účastníci starší 18 let měli také možnost sfárat do dolu Svornost – do hloubky 600 metrů a projít si s místním horníkem některé šachty.

Stěžejním bodem programu byla prezentace již hotových panelů obětí komunistického bezpráví.

Večerní program tvořila diskotéka s hudbou a převleky z 50. let.

Poslední den bylo ráno zhodnocení konference a diskuze o totalitách a jejich projevech.

Poté jsme již zamířili na dalekou cestu k nám domů.

Celé tři dny se nám velmi líbily, dozvěděli jsme se mnoho nových a přínosných informací.

Natálie Brázdilová, Barbora Elisová, Kateřina Katrňáková a Marie Šabatová 9.A zš Unesco Uh.Hradiště

Rubriky: Blogy studentů | Komentáře nejsou povoleny