Informace o obcích

Velká Bíteš a okolí

Při našem pátrání po stopách totality jsme se pohybovali hlavně ve Velké Bíteši. Ale navštívili jsme i další obce, Rudu a Lhotku.

Zde přinášíme několik informací o obcích.

 

LHOTKA

Je vesnice s velice malým  počtem obyvatel, trvale je jich zde přihlášeno dvacet jedna.  Nedávno zde byl  postaven pomník na počest bezdůvodně potrestaných rodin místních zemědělců v době vlády komunistického režimu v letech 1951-1952. Mnoho z nich  dostalo  peněžité tresty a tresty odnětí svobody.  Po roce 1989 byli všichni rehabilitováni. Pamětní deska byla věnována obci Lhotka obcemi Ruda a Tasov v roce 2011.

http://www.financninoviny.cz/zpravy/pamatnik-ve-lhotce-pripomina-sedlaky-vyhnane-komunisty/685687&id_seznam=411 – na této internetové stránce jsme našli informace o již zmíněném památníku, který byl obci Lhotka udělen.   Vznik památníku inicioval kvůli letošnímu výročí událostí jeden z potomků vyhnaných sedláků. Na vybudování pomníku se kromě obce Ruda podílel i sousední Tasov. Součástí slavnosti byla mše u kaple a výstava dobových dokumentů.“

Lhotka je od Velké Bíteše vzdálena cca 15 km. Ve Lhotce nás doslova uchvátil dům pana Lysého, který byl nově opravený a velice hezký. Vnitřní část domu byla kupodivu moderně zařízená. Záviděli jsem panu Lysému místo,  kde žije, ale rychle nás vyvedl z míry. Prý je tu slyšet velký hluk z dálnice D1, není tu zdroj pitné vody, je nutno si kupovat balenou a není tu obchod.

Ve Lhotce se nám velice líbilo, pan Lysý nás mile přivítal a pozval k sobě domů. Jen jsme se trošku divili, že pan Lysý bydlí v tak velkém domě sám.

 

RUDA

Do Rudy jsme se vypravili na základě pozvání pana starosty, ing. Karla Dvořáka. Byl jedním z těch, kdo organizoval již zmíněnou vzpomínkovou akci na neprávem potrestané zemědělce ze Lhotky. Na obecním úřadě nás pan starosta pěkně přivítal, popovídal nám o výstavě, která v Rudě proběhla. Potom jsme si prohlédli vystavované panely.

Ruda leží v okrese Žďár nad Sázavou, v kraji Vysočina. Žije zde okolo 340 obyvatel. Obec leží na trase spojující Velké Meziříčí a Velkou Bíteš. Pořádá se zde mimo jiné cyklistická akce Zlaté kolo Vysočiny nebo setkání milovníků traktorů, Traktorfest.

 

VELKÁ BÍTEŠ

Velká Bíteš  je město v okrese Žďár nad Sázavou, asi 30 km od Brna. Najdeme ho v kraji Vysočina.  První zmínky o Bíteši pocházejí z 13. století, v roce 1408 získala městská práva. Ve Velké Bíteši žije asi 5 000 obyvatel.

K zajímavým pamětihodnostem patří kostel svatého Jana Křtitele a socha Jana Nepomuckého na Masarykově náměstí. Ke kostelu se váže i bítešská pověst o zvonu a monstranci.

Velká Bíteš nabízí mnoho pracovních příležitostí. Nejznámějším podnikem je První brněnská strojírna. Byla založena v roce 1950, ale její kořeny jsou ještě starší. Dnes zde pracuje asi 700 lidí.

Ve Velké Bíteši najdete dvě mateřské školy, základní školu, základní uměleckou školu a střední odbornou školu.

 

 

Veronika Burešová, Lucie Kadlecová, Jiří Valach

Rubriky: Blogy studentů | Komentáře nejsou povoleny

ZŠ Velká Bíteš

Naše škola se nachází na kraji města, kousek od lesů. Dělí se na starou a novou budovu. Na staré budově jsou třídy od prvního do pátého ročníku. Také se zde stravujeme ve školní jídelně. Dětem slouží  tělocvična a malé hřiště.

Na nové budově jsou třídy od šestého do devátého ročníku. Zde je také možnost sportovního vyžití v tělocvičně nebo na hřišti s atletickým oválem. Na druhém stupni jsou odborné učebny pro výuku přírodopisu, zeměpisu, jazyků, chemie a fyziky. Máme také dobře vybavenou počítačovou učebnu, cvičnou kuchyni, kde se žáci sedmých tříd seznamují s vařením. Nechybí nám ani učebna výtvarné a hudební výchovy.

Ve škole nás vyučuje  36 učitelů. Naši školu navštěvuje 558 žáků, z čehož je 297 chlapců a 261 dívek. Jsou  rozděleni do 12 tříd na staré budově (prvním stupni) a 12 tříd na nové budově (druhém stupni).

Od osmého ročníku navštěvujeme povinně  volitelné předměty, patří k nim ruština, francouzština, informatika, společensko-vědní seminář a seminář z přírodopisu.

Volný čas můžeme trávit v kroužcích.  Keramiku a užité výtvarné činnosti, historický kroužek, sportovní hry a klub šikovných dětí navštěvuje mnoho žáků.

Každý rok naše škola pořádá zájezdy nejen po  České republice, ale  můžeme se podívat i do zahraničí. Pro letošní rok jsou  naplánovány zájezdy do Rakouska a Slovinska a Chorvatska. Často jezdíme na  Slovensko,  kde máme v Senci partnerskou školu.  Pravidelně jezdíme do hlavního města Rakouska – Vídně. V devátém ročníku je pro nás organizován zájezd do Terezína nebo Osvětimi, abychom vlastníma očima viděli to, co se učíme o holocaustu.

 

Tomáš Hamřík

Rubriky: Blogy studentů | Komentáře nejsou povoleny

O nás

Jmenuji se Iveta Smutná a chodím do 9.C. Ještě nevím,  co bych chtěla studovat,ale doufám,  že si vyberu dobře. Jednou bych  třeba  ráda  byla  kadeřnicí. Chtěla jsem se jít vyučit  rovnou,  ale rodiče chtějí,  abych měla maturitu.Ve volném čase se zabývám tancováním, malováním, modelováním z keramiky a chodím do historického kroužku. Do historického kroužku jsem se přihlásila, abych místo koukání doma na televizi  aspoň něco užitečného  dělala. Myslím,  že jsem udělala dobře.

 

 

 

Jmenuji se Naďa Antlová a chodím do 9.B. Od příštího roku chci studovat na  fotografku. Jednou bych ráda byla profesionální fotograf.

Ve volném čase se zabývám historickým kroužkem, jízdou  na kole i koni, hraním míčových her,  malováním . Naopak vůbec mě nebaví matematika, ale i čeština :D

 

 

 

Jmenuji se Jan Tomek a chodím do 9.C.  Od příštího roku chci studovat počítače. Jednou bych rád byl programátor. Ve volném čase se zabývám historií, proto jsem se také přihlásil do historického kroužku. Rád se dozvím  něco víc o naší historií. Mým hlavním úkolem v kroužku je zpracovávat videozáznamy.  Také rád jezdím na kole. Naopak vůbec mě nebaví čeština.

 

Jmenuji se Tomáš Hamřík a chodím do 9.A. Od příštího roku chci studovat průmyslovku nebo nějaký technický obor. Jednou bych rád byl co já vím.

Ve volném čase se zabývám sportem. Ve škole navštěvuji historický kroužek.

 

 

Jmenuji se Jiří Valach a chodím do 9.A. Příští rok půjdu na integrovanou střední školu na obor elektrotechnik. Jednou bych byl opravář elektrotechniky,nebo programátor.Ve volném čase sportuji. Baví mě dějepis a zeměpis. Nebaví mě čeština,výtvarná a hudební výchova. V historickém kroužku mám na starosti hlavně vkládání příspěvků  na webové stránky.

 

Jmenuji se Veronika Burešová a chodím do 9.B. Od příštího roku  bych chtěla studovat pedagogickou školu. Ve volném čase si hraji s dětmi a zabývám se historii.  Díky historickému kroužku jsem poznala mnoho zajímavých lidí. Naopak mě vůbec nebaví matematika a chemie.

Rubriky: Blogy studentů | Komentáře nejsou povoleny

Poděkování

V pátrání po stopách totality jsme nebyli osamoceni. Postupně jsme nacházeli nové pomocníky, kteří nám poskytli informace či fotografie a jiný dobový materiál.

Na prvním místě bychom chtěli poděkovat panu PhDr. Martinu Štindlovi, PhD. Jako pracovník bítešského archivu nám vždy vyšel ochotně vstříc. Mohli jsme nahlédnout do novin, které na Bítešsku vycházely v padesátých letech minulého století. Seznámili jsme se s knihami, které se dobou totality  zabývají. Ale pan Štindl nám také poskytl mnoho cenných rad, díky nimž byla naše cesta snazší.

Ve výčtu těch, kterým chceme poděkovat, samozřejmě nemůžeme zapomenout na všechny pamětníky, s kterými jsme hovořili. Vždy nás velmi ochotně přijali,  většinou ve svých domácnostech. Nikdy nechybělo nejen vlídné slovo, ale také pohoštění a šálek lahodného čaje. K našim narátorům jsme se vždy rádi vraceli a na každou návštěvu jsme se těšili.

Děkujeme také rodinným příslušníkům  a všem, kteří nás směrovali k pamětníkům, jimž jsme naslouchali.

Nezapomínáme ani na pana starostu Rudy,  ing. K. Dvořáka. Ve své náročné funkci si na nás udělal čas a velmi ochotně nám pomáhal.

Možná jsme na někoho zapomněli, což je nám upřímně líto.

Myslím, že všichni budeme dlouho vzpomínat na krásná setkání s lidmi, s nimiž bychom se bez historického pátrání těžko seznámili.

 

Iveta Smutná, Gabriela Hotárková

 

 

Rubriky: Blogy studentů | Komentáře nejsou povoleny

Zora Krupičková

 

 

Zora Krupičková se narodila 22.6.1940. Spolu se svou rodinou žila ve Velké Bíteši. Matka paní Krupičkové, paní Božena Sedláková, za svobodna Rieglerová,  se vyučila švadlenou, později pracovala jako úřednice. Otec paní Krupičkové, pan Jaroslav Sedlák,  byl za druhé světové války zapojen do protifašistického odboje, dokonce byl zatčen gestapem. Po válce byl předsedou KNV v Jihlavě. V roce 1952 byl znovu zatčen. Tentokrát byl označen za zrádce komunismu a to i přes to, že on i jeho žena byli zcela přesvědčeni o správnosti komunistických idejí.

Paní Krupičková vyrůstala v padesátých letech, tedy v období nejtěžších postihů pro odpůrce režimu. Ale protože byla mladá, dění okolo sebe nevnímala tragicky. Naopak, dokáže si vzpomenout  i na pozitivní záležitosti, které tehdejší mládeži obohacovaly život.

Ze vzpomínek paní Zory Krupičkové citujeme:

„Můj otec byl během svého života dvakrát zatčen a vězněn. Poprvé to bylo za druhé světové války. O jeho zatčení gestapem jsem se dozvěděla někdy po válce, až jsem „rozum brala“, takže víc k tomu nemohu nic říci. Byl zatčen asi zradou jednoho člena z odboje, ve kterém pracoval se spoustou dalších. Ještě  si z dětství pamatuji jednu dětskou hru – „na gestapo“.. To někdo začal bušit do dveří a ostatní si honem hledali ten nejbezpečnější úkryt, aby nás nenašlo. Pro nás to bylo něco jako zlý bubák.“

„ V padesátých letech 20. století začaly být organizovány pionýrské tábory pro děti. Každý

pionýr, i já, jsme snili  o tom, že se jednou podíváme do země, která  nám je uváděna jako

náš vzor – do  SSSR. Tehdy byl můj otec zatčen podruhé. Dozvěděla jsem se to  přímo od maminky, která mi musela sdělit, že mne sice škola vybrala do mezinárodního dětského tábora v Seči  za odměnu, ale protože je táta zavřený, nemohu tam jet. Na mou námitku, že přece už s námi nežije, maminka jen bezradně řekla: Nedá se nic dělat.Otec mi z vězení několikrát psal, ale byla to běžná otcovská napomenutí, ať se dobře učím, nezlobím, hraju na klavír. Po jeho zatčení vyšla brožurka, já bych to nazvala pamflet, která zdůvodňuje jeho zatčení, zradu ideálů KSČ, je nepřítelem pracujícího lidu a mnoho dalšího. Ve vězení onemocněl a ani po návratu to neměl jednoduché. Chtěl nastoupit do  zaměstnání do bítýšské PBS, ale od vrátnice ho (s tajnými omluvami a lítostí, dost pro vznik továrny udělal) vrátili, že ho nesmějí přijmout. Dostal pro začátek vyměřený důchod 250 korun, jak z toho vyžíval, nevím. Hodně jezdil po republice. Znal  spoustu lidí z doby, kdy byl předsedou KNV v Jihlavě. V době Pražského jara v roce 1968 byl rehabilitován, dostal i nějaké peníze. Později pracoval jako cestář a lidé ho měli rádi, mnoha za svůj život pomohl. Pak se jeho zdravotní stav  začal zhoršovat a počátkem 70. let zemřel. Já jsem  splnila  jeho poslední  přání –  mít urnu v hradbách bítešského kostela, aby, jak psal, „viděl dobře na Bíteš“. Před několika roky jsem se dozvěděla, že část veřejných činitelů nese nelibě pamětní desku, kde byl nazýván „soudruhem“, několikrát se  hlasovalo o jejím odstranění, takže jsem nakonec o to požádala radnici sama a mám jeho urnu na rodinném hrobě.“

„ Vzpomínám si, že kolem roku 1955  se i ve Velké Bíteši  začaly objevovat  první gramofony na kliku. Tehdejší mládež, k níž jsem patřila, se scházela ve zdejším  osvětovém středisku u Žaloudků. Měli jsme zde dovoleno  poslouchat lidovou a sovětskou hudbu.  Ale ve skutečnosti nás bavilo něco jiného. Sháněli jsme gramofonové desky s rokenrolem  a tančili jsme  populární tanec bugy bugy. Samozřejmě že ani jedno, ani druhé se nesmělo. Proto jsme vždy hlídali, a když se blížilo nebezpečí, vrátili jsme se k lidovým melodiím.“

„ Brzy se objevil i další nový druh zábavy, ve Velké Bíteši se zřídilo kino, a tak jsme ho často navštěvovali. Samozřejmostí bylo, že před začátkem představení byli návštěvníci informováni o dalším pokroku v SSSR.“

 

Paní Krupičková samozřejmě nezapomíná ani na stinné stránky tehdejšího života. Sdělila nám:

„Kdo byl režimu podezřelý, měl  kontrolovanou poštu. Tuto práci vykonávali příslušníci STB. Přitom se ani nenamáhali vrátit dopis do původního stavu, takže skutečný adresát velmi snadno poznal, že dopis už před ním přečetl někdo jiný. Tahle cenzura trvala celé dlouhé roky.:

„Když jsme chtěli mít lepší oblečení či elektroniku, mohli jsme to koupit v Tuzexu a Darexu, což  byly luxusní obchody. Ale zde se platilo bony, které nebylo jednoduché sehnat.“

„Jediný stát,  do kterého se smělo cestovat, kromě čistě lidově demokratických jako Maďarsko, Polsko, Bulharsko, byla  Jugoslávie, která byla považována za mírně kapitalistickou. Odtud  často  vedly cesty emigrantů přes Rakousko do západních zemí. Cestovat do Jugoslávie se mohlo jen se zvláštním povolením.“

„Za největší křivdu však  považuji  to, že za své rodiče byly trestány  děti. Nejčastěji tím,  že nemohly jít studovat, i když měly výborný prospěch.“

„ V totalitě platilo heslo, jež říká: Všichni si jsou rovni, ale někteří jsou si rovnější.“

 

Paní Krupičkové jsme na závěr položily ještě tyto dvě otázky:

  1. Myslíte, že je dobré hovořit v dnešní době o éře totality v naší zemi?
  2. Jaký by asi byl váš život, kdyby nepřišla totalita?

Zde jsou odpovědi:

„O totalitě je dobré hovořit tak jako o ostatních historických obdobích. Občas se

setkáte s názorem „ k čemu je nám historie, co bylo, bylo“. Je pravda, že mnohý člověk

projde životem netknutý hlubším poznáním  dějin vlastní země a vůbec mu to neublíží. Na

co je mu pamatovat si,  kdo byl Karel IV. nebo Václav Havel, důležitější jsou třeba

výsledky souboje Sparty a Slávie. Ale to není dobře. K vzdělání patří znalost historie, i když data mnohým žáčkům dělají potíže (patřím mezi ně). Tady jde spíš o pocit sounáležitosti s národem, v němž jsme se narodili,o schopnost vážit si těch, kteří ho proslavili,vědět i o temných stránkách jeho historie. Jsem ráda, že se promítá dost filmů o této době, které alespoň napovídají, jaké bylo v ní žít.“

 

„ Druhá  otázka je opravdu těžká  a určená  spíš pro historika, politologa nebo futurologa. Jinak by vypadal na příklad život v naší republice, kdyby ji osvobodila armáda USA, nebo – hrozné pomyslet – kdyby vyhráli fašisté.

„Raději Vám povím, v jaké společnosti bych chtěla žít: Stylem se mi líbí život za tak zvané „první republiky“, v době mezi dvěma válkami. Lidem sice chyběly mnohé současné vymoženosti, ale rozvíjela se kultura, důraz se kladl na vzdělání, a abych se přiznala, líbí se mi i móda (pokud jste viděly něco z Četnických humoresek, dáte mi asi za pravdu).

Bez totality by lidé žili beze strachu – že je někdo pro jejich názory udá, že jejich děti nebudou moci studovat, že se nebudou moci podívat do zahraničí, že je vyhodí z práce – neexistovala by StB (státní bezpečnost), která si nakonec přisuzovala moc rozhodovat o životech lidí. Státníci by žili v přátelství s jinými národy, vážili by si jich, ale o osudu svého národa by rozhodovali sami, bez vměšování jiného, byť mocnějšího státu. A politické strany by byly jen v pozadí, bez mocenských bojů, vzájemných osočování – bylo by jich vůbec potřeba? Ve vládě by seděli moudří a vzdělaní lidé, kteří získali důvěru voličů tím, co vykonali a ne tím, co slíbili, dovedli by naslouchat hlasu občanů a za korupci by byl ten nejvyšší trest hned po vraždě. Ale to jsem se zase dostala asi do světa fantazie. Ale bylo by to krásné.“

Rubriky: Blogy studentů | Komentáře nejsou povoleny

Návštěva v Rudě

Dne  26. září 2011 jsme za pěkného, téměř letního počasí vyrazili do Rudy. Jeli jsme v tomto složení: Katka Kolocová, Aneta Prokešová, Veronika Třeštíková, Veronika Burešová, Lucka Kadlecová, Iveta Smutná, Jirka Valach,Tomáš Hamřík a paní učitelka Eva Čermáková.

Na Obecním úřadě v Rudě  nás velmi přívětivě přivítal pan starosta ing. Karel Dvořák. A proč jsme do Rudy jeli?

V Rudě se totiž v září tohoto roku uskutečnila vzpomínková akce na ty, kteří byli pronásledováni minulým režimem.V nedaleké vesnici Lhotce byli v padesátých letech vystěhováni sedláci ze svých domovů. Jejich majetek byl zabaven, do domů se nastěhovali lidé z jiných vesnic, kteří byli postiženi podobným způsobem. Toto vystěhování bylo ve většině případů označeno slovy: NAVŽDY.

V pozdější době se situace trošku zlepšila, někteří lidé se mohli do svých domovů vrátit. Ovšem museli si svá obydlí znovu zakoupit. Půdu, pole, lesy již však zpět nezískali.

A tito lidé, kteří to ve svém životě vůbec neměli lehké, měli zájem na uspořádání vzpomínkové akce.

Během ní se konala mše svatá, vystavovaly se knihy a fotografie mapující dané období. Tyto materiály jsme si přijeli do Rudy prohlédnout.

Co nám připadalo důležité, jsme si opsali nebo nafotili. Získali jsme také kontakt na některé pamětníky. V říjnu je hodláme navštívit a natočit s nimi rozhovor.

V Rudě jsme se nakonec vyfotografovali a s novými informacemi jsme se vrátili do Velké Bíteše.

 

Katka Kolocová, Veronika Třeštíková, Aneta Prokešová

 

Rubriky: Blogy studentů | Komentáře nejsou povoleny

Po stopách totality

Dne 8. června 2011   náš tým složený z Nadi Antlové, Gabči Hotárkové a paní učitelky Čermákové navštívil paní Krupičkovou v jejím bytě nedaleko polikliniky ve Velké Bíteši.

Přivítání bylo velice milé. Paní Krupičková nám nejprve ukázala její ateliér, kde maluje krásné obrazy,  a poté nás zavedla do obývacího pokoje, kde pro nás bylo nachystáno malé občerstvení. Nejprve paní učitelka představila projekt, do kterého jsme zapojení,  a poté jsme se představila  každá sama. Paní Krupičková se nám také představila a poté začala vyprávět o dětství a tehdejší době.

Povídala nám o svých rodičích, jaké to bylo žít v době totality,  co bylo k dostání za potraviny,  jaká byla móda a návyky a spoustu dalších zajímavých informací..

Povídání se nám velice líbilo,  bylo to i místy dojemné a krásné. Doufáme, že jsme se s paní Krupičkovou nesetkaly naposledy  a že bude i více takových příjemných setkání a chvil :).

Pár věcí, které jsme si zapamatovaly:

• Paní Krupičková se narodila ve 40. letech 20. století za druhé světové války

• Matka  paní Krupičkové byla švadlena (tedy učila se švadlenou, ale později pracovala jako úřednice). Byla přesvědčena o správnosti komunistických idejí, stejně jako její manžel, otec paní Krupičkové.

• Otec  paní Krupičkové byl předsedou KNV v Jihlavě, za války pracoval v protifašistickém odboji, byl zatčen gestapem.

• Podruhé byl  zatčen   v  roce 1952 jako zrádce komunismu

    • Majetek židů, kteří zemřeli v koncentračních táborech,  se rozprodával na náměstí

    • Potravinové lístky byly během války i po ní

    • Za totality platilo heslo: Všichni si jsou rovni, ale někteří si jsou rovnější

    • Od poloviny 50. let minulého  století se začaly organizovat pionýrské tábory pro děti

    • Sen pionýrů byl podívat se do SSSR.

    • V letech 1952/56 se ve Velké Bíteši objevily gramofony na kliku

    • V osvětovém středisku u Žaloudků se každou neděli odpoledne konal nácvik lidových tanců. Ve skutečnosti se však spíš tančily moderní tance jako např. buggy buggy, poslouchala se hudba, která byla zakázaná (rokenrol).

    • V polovině 60. let se začalo častěji chodit do kina

    • Kdo byl režimu podezřelý, měl např. kontrolovanou poštu. Přitom se po přečtení cizího dopisu nikdo nenamáhal dopis vrátit do původního stavu. Tyto dopisy byly sledovány dlouhou dobu a práci vykonávali příslušníci STB.

    • Za největší křivdu považuje paní Krupičková to, že byly trestány i děti. A to takovým způsobem, že nebyly přijaty na střední školy, i když měly výborný prospěch.

      • Tuzex a Darex byly luxusní obchody,  ve kterých se platilo bony

      • Jediný stát do kterého se smělo cestovat, kromě čistě lidově demokratických jako Maďarsko, Polsko, Bulharsko, byla  Jugoslávie, která byla považována za mírně kapitalistickou. Odtud také vedly cesty emigrantů přes Rakousko do západních zemí.

      Dne 15. června  2011 jsme se opět setkaly s paní Krupičkovou v jejím bytě. Dnes nás však bylo o jednu více-přidala se k nám naše kamarádka Kateřina Doležalová.

      Přivítání bylo stejně vstřícné  jako minule. Na stole byly nachystány skleničky a něco dobrého na zub. Tentokrát se ujala slova Katka, která se ptala na předem připravené otázky. Gabča zapisovala a  Naďa se snažila točit. Jenže se nám naskytly menší technické problémy,   a tak nemáme skoro žádné podklady kromě zápisků.

      Otázky, které máme připravené a příští schůzku:

      • Říkala jste, že se smělo cestovat jen do Jugoslávie. Byla jste tam někdy ?

      • Bylo těžké sehnat bony?

      • Jakou hodnotu měl jeden bon?

      • Jak jste vnímala tehdejší režim?

      • Jaké bylo žít tenkrát v porovnání s dnešní dobou?

      Naďa Antlová,Kateřina Doležalová

      Rubriky: Blogy studentů | Komentáře nejsou povoleny

      Cesta za totalitou

          Ve středu dne 22.6 2011 jsme se po telefonickém kontaktu a několika e-mailech  sešli s panem  Markem Fialou. Otec tohoto mladého muže byl stíhán komunistickým režimem. Pan Marek Fiala sice danou dobu příliš nepamatuje, ale ochotně nám popovídal o tom, jak totalitní dobu prožívala jeho rodina.

         Při cestě do Café Jana ve Velké Bíteši, (místo, kde se konala schůzka), jsme měly docela strach z prvního setkání s člověkem, kterého jsme dosud nikdy neviděly. Jakmile jsme však dorazily na místo a s panem Fialou jsme se seznámily,   vše se vrátilo do normálu a my přestaly mít obavy.

         Pan Fiala byl velice milý, sympatický a ochotný. Rád nám odpověděl na námi  přichystané  otázky, které se týkaly totalitního režimu.

         Naše první setkání  trvalo  zhruba hodinu.  Pan  Fiala nám situaci velmi ulehčil, ochotně se  rozpovídal, takže  na některé  otázky  odpověděl dříve,  než byly vyřčeny. To nám samozřejmě vůbec nevadilo. Celou schůzku a rozhovor jsme natáčely na kameru, se kterou jsme měly z počátku problém zacházet.  Doposud jsme s ní nikdy nepracovaly a  tréma stále  nebyla zrovna na nejnižší úrovni.

          Pan Fiala nám v závěru našeho setkání nabídl, že v případě jakéhokoliv dalšího dotazu jej máme kontaktovat. Rád  nám poskytne další informace a rád nás zase uvidí.

           V závěru schůzky jsme panu Fialovi upřímně poděkovaly  za jeho ochotu a čas, který s námi strávil.

      Některé otázky a odpovědi:

            Byl nějaký člen Vaší rodiny vyslýchán komunisty  nebo komunisty vězněn?

         – Oba rodiče. Nebyli vězněni, ale vyslýcháni. Otec vlastnil zahradnictví a chodil do něj každý den, ale to už bylo pro některé obyvatele Velké Bíteše podezřelé a zajímalo je,  co tam každý den dělá. Anonymně přišel dopis STB, přijela k nám kriminálka a odvezla rodiče k výslechu…

      Jak probíhal výslech?

      - To přesně nevím. Rodiče o tom doma nemluvili. Báli se, že bychom mohli říci něco ve škole, proto mlčeli.

                                            Lucie Kadlecová a Veronika Burešová

      Rubriky: Blogy studentů | Komentáře nejsou povoleny

      Úvodní školení

      Ve středu 20.dubna 2011   se  žáci osmých tříd, kteří se přihlásili do kroužku zabývajícího se historií,  zúčastnili  přednášky o totalitě.
           Vedly ji  tři studentky orální historie. Na počátku našeho školení jsme  třídu upravili  tak, abychom si mohli sednout do kroužku a lépe se mohli zapojit do diskuse. Každý  z nás se měl  představit a něco málo o sobě říct. Poté jsme utvořili tři menší  skupinky, ve kterých jsme společně naslouchali, zapisovali vědomosti a  hledali odpovědi na otázky, které nás napadaly.
           Naučili jsme se,  jak zacházet s videokamerou, audio nahrávačem, jak vést  rozhovory s různými lidmi, kteří si pamatují dobu, v níž u nás panoval totalitní režim. Slečny školitelky nám vysvětlily,  na co  a jak se  máme ptát, jak  máme natáčet a co je potom s takto získaným materiálem potřeba udělat. Na webových stránkách jsme sledovali některé již natočené videozáznamy. Poučili jsme se v prezentacích o totalitě a komunismu.
           Přednáška byla zajímavá, dozvěděli a naučili jsme se spoustu nových věcí. Myslím, že nikdo z nás nelitoval, že se přednášky zúčastnil.

        Gabriela Hotárková

      Rubriky: Blogy studentů | Komentáře nejsou povoleny

      Stopy totality ve Velké Bíteši

           V druhém pololetí  školního roku 2010/2011 jsme  se dozvěděli o možnosti zapojit se do projektu Stopy totality. Jak název napovídá, zabývá se obdobím totalitního režimu v Československu.

           Informace o této nelehké době nemají k žákům přicházet v podobě výkladu učitele nebo čtením učebnic. Naopak. Cílem je, aby se žáci sami zapojili do vyhledávání všeho, co s dobou 50. – 70. let minulého století souvisí.

           V naší škole jsme si z nabízených témat, jimž jsme se měli věnovat, vybrali první  s názvem Podepiš! Měli jsme pátrat  po lidech, kteří odmítli vstoupit do komunistické strany nebo JZD. Brzy jsme náš zájem rozšířili i jinými směry. Rádi jsme si vyslechli jakýkoli příběh, ať už se vzpomínalo na školu, práci, či každodenní běžný život na malém městě.

           Žáci si mohli zvolit různé varianty práce, některým se líbí   badatelské zkoumání  archivních pramenů, jiní preferují   rozhovory  a besedy s pamětníky. Kluci měli zájem zejména o práci s počítačem a kamerou.   Zapojili jsme i výtvarné cítění, to když jsme přemýšleli nad grafickou podobou panelu, jenž by měl shrnovat naše poznatky.  Různorodost nabízených činností  se žákům zalíbila a ochotně se – převážně ve svém volném čase – zapojili do práce.

           V letošním školním roce se z loňských „osmáků“ stali „deváťáci“. Ale chuť pracovat a své dílo dokončit je naštěstí neopustila. A tak se i nyní schází a věří, že se jim společně podaří nelehkou práci zdárně dovést k cíli.

            Doufám, že tak lépe porozumí době, v níž naštěstí nemuseli vyrůstat.

                                                                                                    Mgr. Eva Čermáková

      Rubriky: Blogy studentů | Komentáře nejsou povoleny