Podepiš!

Vynucené podpisy občanů totalitního Československa

PhDr. Milan Bárta

Heslo výzvy projektu Stopy totality „Podepiš!“ v sobě ukrývá několik různých nátlakových akcí komunistického Československa, kterými byli lidé nuceni k vyjádření solidarity s komunistickým režimem. Podpisové akce pod různé výzvy a prohlášení většinou nijak významně nezasahovaly do osobního života podepsaného. Mnohem závažnější byly násilné a zmanipulované podpisy pod přihláškami do zemědělských družstev, komunistické strany nebo StB (Státní bezpečnosti), které lidi připravovaly nejen o majetek, ale často i o sebeúctu.

Komunistický režim obhajoval legitimitu své vlády mj. údajnou podporou naprosté většiny obyvatel tehdejšího Československa. Jako symbol této podpory měly sloužit také různé podpisové akce.

V letech 1950 a 1951 inicioval režim dvě kampaně, ve kterých se měli obyvatelé republiky masově přihlásit k „boji za mír“. Toto dění bylo do určité míry spjato s mezinárodním vývojem, ve skutečnosti však obratně využívalo válečných reminiscencí k podpoře vlastních cílů. Podpisové archy byly rozesílány po celé republice, o výsledek akce se intenzivně zajímalo komunistické vedení. Denně byla shromažďována hlášení z obcí, podniků i škol a prostřednictvím okresních a krajských výborů zasílána na ústřední vedení. Předem byly stanoveny úkoly určující nejnižší počty podepisujících (část výborů hrdě hlásila překročení normy, naopak další ani zdaleka nedosáhly určených počtů). Našli se však i lidé, kteří tuto akci prohlédli a odmítli se do ní zapojit. V těchto případech záleželo na libovůli jednotlivých politických pracovníků, zda nechali tyto případy bez následků nebo zda odmítnutí podpisu bylo záminkou k šikaně a nátlaku.

Pravděpodobně nejhrozivějším projevem podpisových akcí byly podpisové kampaně inscenované v době politických soudních procesů. Rezoluce a prohlášení, zasílaná zmanipulovanými členy nejrůznějších spolků, organizací, továren, škol a často také jednotlivci, požadovaly pro obžalované nejpřísnější tresty. Např. během procesu s Miladou Horákovou jich bylo z celé republiky zasláno téměř šest a půl tisíce, do soudní síně byly přinášeny v koších, měly demonstrovat odsouzení M. Horákové a jejích společníků celou společností.

Do jednotných zemědělských družstev (v rámci tzv. kolektivizace) často zemědělci nevstupovali dobrovolně, ale byli nuceni přihlášky podepsat komunistickými úřady. Lidé měli být ke vstupu do družstev přesvědčováni zdůrazňováním pozitivních prvků, které scelování polí a společné hospodaření mělo přinést, např. propagací dobrých výsledků družstev, besedami se sovětskými zemědělci a s vybranými rolníky, kteří navštívili ukázkové sovětské kolchozy. Pokud tyto nástroje selhaly, přišly ke slovu různé nátlakové prostředky. Nátlak byl v konečném důsledku hlavní příčinou vstupu soukromých zemědělců do jednotných družstev. Jeho formy byly různé – zvyšování daní soukromníkům, vysoké ceny za pohonné hmoty, osivo a další nezbytné komodity pro nečleny družstev, neúměrné navyšování kvót povinných dodávek, které měli odvádět státu (spojené s trestním postihem za jejich neplnění) atd. Režim přitom dělal vše pro to, aby plnění povinných dodávek soukromým rolníkům co nejvíce ztížil – dostávali nejhorší půdu, byly jim násilím odebírány zemědělské stroje, měli zákaz najímání a zaměstnávání námezdních pracovních sil apod. Veřejně přitom byli označováni za „třídní nepřátele“, v rámci přídělového systému neměli nárok na lístky na oblečení, cukr či mýdlo, děti „vesnických boháčů“ byly vylučovány ze zemědělských škol a zařazovány na manuální práce atd. Sebemenší hospodářská provinění byla prezentována jako úmyslné trestné činy. Bezpečnost a politické orgány tak podle své potřeby mohly téměř jakýkoli hospodářský neúspěch přeměnit v úmyslnou sabotáž. V mnoha lokalitách se silnou základnou soukromých zemědělců byly zinscenovány exemplární politické procesy s vybranými „kulaky“, kteří byli odsuzováni k vysokým trestům odnětí svobody, jež často museli odpykávat v uranových táborech. Vedlejšími tresty přitom byly propadnutí veškerého majetku a často také zákaz pobytu v dosavadním bydlišti, který platil nejen pro odsouzeného, ale i pro členy jeho rodiny. Není divu, že většina soukromých zemědělců tento nátlak nevydržela a postupně vstup do JZD podepsala.

Strach z odmítnutí podpisu hrál často velkou roli, pokud za někým s nabídkou „Podepiš!“ přišli příslušníci Státní bezpečnosti. Stěžejním aktem takovéto spolupráce bylo podepsání tzv. vázacího aktu neboli „verbovky“, ve které se spolupracovníci zavazovali poskytovat požadované informace týkající se kolegů, známých či příbuzných. V polovině 50. let oficiální směrnice StB vysloveně uváděly, že agent může být získán na „základě kompromitujících materiálů, tj. na podkladě jeho trestné činnosti…“Co na tom, že vzápětí upozorňovaly, že pouze agenti pracující z přesvědčení jsou nejspolehlivější. Získávání spolupracovníků výhrůžkami, kompromitací, vydíráním, nezákonnými provokacemi nebo hrubým nátlakem bylo v té době běžnou praxí. Jedním z krajních prostředků bylo utajené zatčení a následné „přesvědčování“ (spojené nezřídka s fyzickým mučením) s cílem dotyčného donutit, aby podepsal spolupráci. Vytipovaní zahraniční diplomaté (u kterých násilné metody nebylo možné použít) byli zase sváděni vybranými spolupracovnicemi StB a vzápětí filmováni v choulostivých situacích. Poté jim bylo vyhrožováno, že pokud nepodepíší spolupráci, budou kompromitující materiály zaslány jejich příbuzným. Existovaly samozřejmě také další skupiny tajných spolupracovníků, ať již těch, kteří spolupracovali vyloženě z morálního přesvědčení (těch však vždy byla menšina) nebo těch, kteří si od StB slibovali zlepšení vlastního postavení, případně finanční přivýdělek.

Komunistická strana založila svou image na tom, že je stranou dělníků, což však rychle přestávalo být pravdou. Jestliže v únoru 1948 byla dělníky skoro polovina členstva, v roce 1968 jich byla pouze necelá třetina. Zájem vstupovat do KSČ a udržet se v ní měli totiž především ti, kdo se nějakým způsobem podíleli na výkonu mocenských funkcí nebo na nich byli závislí. Komunistické vedení proto iniciovalo nejrůznější kampaně na zvýšení počtu dělníků mezi členy strany. Náboráři obcházeli vybrané pracovníky a přemlouvali je, aby podepsali vstup do KSČ. Co na tom, že mezi nimi byly děti kulaků nebo bývalých soukromých podnikatelů, jejichž rodiče komunistické zákony připravily o majetek, případně i o svobodu, tedy vlastně „třídní nepřátelé“. Podpisem se tito lidé mohli, alespoň v očích stranických funkcionářů, zařadit mezi privilegované členy společnosti.

Podpisové akce nebyly záležitostí omezenou na 50., případně 60. léta, v menší míře probíhaly i v pozdějších letech. Nejznámější z té doby je podpis tzv. anticharty z počátku roku 1977, kdy po zveřejnění prohlášení Charty 77 režim usiloval o to, aby její signatáře izoloval od většinové společnosti a odradil občany od podepsání tohoto textu. Antichartu podepsali (často bez přesného vědomí toho, co vlastně podepisují) přední umělci tehdejšího Československa a jejich seznam byl následně vydáván Rudým právem (v seznamech byli uváděni i lidé, kteří antichartu nepodepsali).

Tento text obsahuje pouze několik ukázek z nejrůznějších podpisových akcí, které během komunistické vlády v Československu probíhaly. Ač byly většinou vydávány za dobrovolné, nebylo tomu tak. Kdo nepodepsal, mohl počítat s problémy. Takovému člověku byl zastaven profesní postup v zaměstnání, jeho děti měly problémy při přijímacích zkouškách na školy, nebyly mu povolovány výjezdy do států západní Evropy (které musela mj. schválit stranická organizace na pracovišti) apod. Odmítnutím podpisu totiž v očích tehdejších vládců vyjádřil svůj nesouhlas s politikou komunistické strany, což bylo nepřípustné.

Komentáře nejsou povoleny.