Příběh Oto Sekyrky – Gymnázium Vodňany

Oto Sekyrka se narodil 16. ledna 1928 v Rimavské Sobobě. Otec Oty byl vysokým vojenským důstojníkem prvorepublikové československé armády, matka pocházela ze starého uherského rodu Fekete de Galantha. V roce 1940 začal Ota Sekyrka studium na píseckém gymnáziu a již během studií se zařadil do řad nadějných jihočeských atletů. Po ukončení studia následoval příkladu svého otce, podplukovníka Zdeňka Sekyrky a nastoupil do Vojenské akademie v Hranicích na Moravě. Zde ho jako mladého člověka zasáhla hned v roce 1948 komunistická totalita. Již v tomto roce byl vyloučen pro třídní nespolehlivost ze studia a ihned přeřazen k tzv. Černým baronům, k útvaru PTP. V žádném případě se nejednalo o úsměvné působení, jak jej líčí pozdější film či seriál, ale již zde byl tvrdě pronásledován komunistickou mašinérií. Po skončení služby u PTP nachází práci v roce 1951 jen jako lesní dělník v Píseckých horách. V této době již 4. rokem probíhá zatýkání a popravy odpůrců KSČ, desetitisíce lidí jsou odsouzeny do vězení, další jsou popraveni, zastřeleni na hranicích či umučeni v lágrech. K tomuto teroru nedokáže Oto Sekyrka mlčet a otevřeně kritizuje popravy nevinných, především Milady Horákové, umučení kněze Toufara či likvidaci našeho národního hokejové mužstva. Oto Sekyrka byl známou osobností, neboť jeho děd byl odborníkem v oboru lesnictví, zemědělství, významně se podílel na stavbě písecké nemocnice, oživil u nás psí plemeno Českého fouska a v roce 1938 navrhl výstavbu Orlické přehrady jako náhradu za Mnichovskou dohodou uloupené české pohraničí, čímž předběhl svou dobu o řadu let. I díky Otovo podpoře rodin politických vězňů, neunikla jeho činnost StB. Tragédie jeho osudu se začala naplňovat v roce 1952. Tehdy ho požádal jeho bývalý spolužák o pomoc při hledání úkrytu v píseckých lesích pro sebe a svého společníka, s kterým prý chtěli utéxt na Západ. Oto Sekyra, spolu s dalšími přáteli nosili do úkrytu tajně v noci potraviny. Vše bylo rychle prozrazeno a Oto Sekyrka je 16.února 1953 při cestě do práce zatčen a je mu rozstřílena levá noha. Střepiny z kulky mu nebyly nikdy vyňaty z nohu a do smrti trpěl bolestmi, obzvláště při změně počasí. Následovalo odsouzení za velezradu a konfiskace majetku, kterým přišla rodina o část domu, do kterého se nastěhoval příslušník StB. V příbramských a jáchymovských uranových dolech se stal pouze číslem A0 20407 a strávil zde nejhorších 7 let svého života. V květnu 1960 je propuštěn na amnestii, netuší však, že za další rok bude v naprosto vykonstruovaném procesu odsouzen za podvracení republiky na dalších 7 a půl roku. Toto věznění si odbyl především ve Valdicích. Domů se vrátil po dlouhých čtrnácti letech, s podlomeným zdravím, TBC, průstřelem nohy a na prstech levé nohy mu chyběly 3 prsty, o které přišel při úrazu v dolech. Poté pracoval jako dělník v Harmonice v Písku, zájem o jeho osobu ze strany StB neochaboval, často byl odvezen přímo od lisu na vyšetřovnu Stb do Českých Budějovic. Jediné, co mu dělalo radost, byli jeho čtyři synové a manželka a volné chvíle trávil na rybách či pěstováním květin pro kostely v celých jižních Čechách. Za dobu jeho věznění a i po jeho návratu provedla StB neuvěřitelných 88 prohlídek v jeho domě. Teprve listopadem 1989 se jeho život změnil. Zvláštním senátem soudu v ČB byl plně rehabilitován a okamžitě se zapojil do společenského života. Pořádal besedy, chodil do škol, rozhlasu, angažoval se v Občanském foru. Bohužel jeho vězněním zničené srdce nevydrželo nápor prvních svobodných měsíců a 19. října 1990 dotlouklo naposledy. Im memoriam byl povýšen do hodnosti plukovníka.Za zvuku vojenských salv se jeho pohřbu zúčastnilo stovky lidí, pohřbíval ho jeho spolužák a přítel z píseckého gymnázia, velký bojovník proti komunistické totalitě děkan Josef Jiran, který se vrátil 7. října 1990 po 22 letech z emigrace. Pohřeb Oty Sekyrky, jeho kamaráda, byl jeho prvním pohřbem po návratu z emigrace…Ota Sekyrka prožíval šťastné období, dožil se pádu zločinné komunistické diktatury. A jak často psal v dopisech v roce 1990 svým přátelům:“ prožívám nejkrásnější rok svého života…“ Nevěděl, že díky útrapám z vězení to bude rok poslední… (sepsali studenti Gymnázia Vodňany pod vedením p. učitele Michala Sekyrky)

Rubriky: Blogy studentů | Komentáře nejsou povoleny