Naše práce se týká příběhu rodiny Nohavičkových. Jedná se o další smutné svědectví o zvůli komunistického režimu a perzekuci nezávislých rolníků a hospodářů. Nohavičkovi museli čelit útlaku ze strany státu, konfiskaci majetku, vystěhování ze statku, potížím se získáním zaměstnání. Přesto však tento konkrétní případ vystupuje z řady jednou unikátní skutečností. Paní Jarmila Nohavičková se totiž nevzdala a po listopadu 1989 se začala domáhat spravedlnosti. To se podařilo. Paní Nohavičková dostala před soud muže, který podepsal příkaz k vystěhování její rodiny. Tento byl usvědčen a odsouzen. Byl to první trest za kolektivizaci vynesený polistopadovými soudy.
Příběh rodiny Nohavičkových a prvního trestu za Akci Kulak
Jiří Nohavička se narodil, jako třetí ze čtyř synů, 14. listopadu 1897 v Loučanech. On a jeho dva starší bratři narukovali za první světové války do rakouské armády. První zemřel při výbuchu miny, druhý byl nezvěstný. Dne 15. října 1915 Jiří Nohavička narukoval ke 13. zemskému pěšímu pluku rakouské armády a 9. ledna 1916 odjel na italskou frontu. Odtud se se svou jednotkou přesunul na východní frontu, kde byl zajat Rusy 7. srpna téhož roku u Tlumače v Haliči. V zajetí pracoval na stavbě murmaňské tratě u Petrohradu a do československých legií v Rusku vstoupil v červenci roku 1917. Byl vojínem 3. střeleckého pluku, zúčastnil se památné bitvy u Bachmače a po skončení války absolvoval spolu s ostatními legionáři strastiplnou pouť po transsibiřské magistrále do Vladivostoku, odtud lodí do Ameriky a teprve potom zpátky do vlasti. Demobilizován byl v hodnosti desátníka 22. prosince 1920.
V roce 1945 přišel Jiří Nohavička se svou rodinou na statek v Brníčku u Uničova. Hospodářství bylo tehdy natolik zničené, že ho nikdo nechtěl. Pan Nohavička jej ale během pěti let zvelebil, statek opravil a úspěšně na něm do roku 1951 hospodařil. Zároveň byl členem MNV a krátce také předsedou místní organizace Národně socialistické strany. Navíc pomáhal ostatním legionářům, kteří se nemohli vrátit domů, tím, že je u sebe nechával pracovat.
Pro své postoje a vliv v obci byl po únoru 1948 cíleně existenčně likvidován jako tzv. vesnický kulak, pod záminkou neplnění dodávek mléka byl 3. prosince 1951 zatčen, strávil půl roku v táboře nucených prací v Brně a jeho rodina byla z Brníčka nuceně vystěhována.
Po vyhnání v roce 1951 se chtěl i s manželkou vrátit zpět do Loučan, ze kterých pocházel, kde měli před válkou dům spojený s obchodem. Dům jim ale už nepatřil, nyní byl ve vlastnictví spotřebního družstva Jednota.
Po roce 1952 pracoval v továrně Sigma v Lutíně a se svou ženou prožil zbytek života v Loučanech. Jeho žena zemřela 19. března 1972 a pan Jiří Nohavička 14. prosince téhož roku. Nikdy se tak nedočkali satisfakce.
Paní Jarmila Nohavičková, za svobodna Chytilová, se narodila 17. července roku 1923 v Ústíně na Olomoucku. Oba její rodiče pocházeli z Náměště na Hané a pracovali jako kantoři. Během jejího dětství se rodina často stěhovala kvůli otcově práci. Paní Nohavičková na prahu dospívání dlouhodobě onemocněla a dostala se tak do Ústavu dominikánek v Olomouci-Řepčíně. Zde pak začala studovat učitelský ústav, protože se chtěla stát kantorkou jako rodiče. Ve studiu pedagogiky pokračovala na nově otevřené škole Komenium v Olomouci, kde studovala do konce třetího ročníku. Po maturitě nemohla jít pracovat jako kantorka, protože bylo nutné, aby pracovala pro Říši stejně jako ostatní její spolužáci. Své první učitelské místo získala po válce v Náměšti na Hané. Dojížděla sem z Loučan, kde ještě žili její rodiče a odkud pocházel i její budoucí manžel Jiří Nohavička. Ten od roku 1946 tedy žil v Brníčku u Uničova na zničeném statku, který jeho otec opravil. Dnes 26. října téhož roku se i přes nesouhlas svých rodičů s Jarmilou Nohavičkovou v Loučanech vzali. V té době paní Nohavičková učila v Dolní Sukolomi. Následujícího roku se jim v říjnu narodila dcera Jarmila a po jejím narození paní Nohavičková přešla pracovat do Uničova.
V prosinci roku 1951 byl její tchán Jiří Nohavička zatčen v rámci Akce Kulak. Paní Nohavičková byla několik dní po zatčení svého tchána propuštěna ze školy bez jakéhokoli vysvětlení. Rodina Nohavičkových se pak s pomocí svých přátel z Brníčka odstěhovala a všichni jeli k rodičům paní Nohavičkové do Loučan. V té době byla paní Nohavičková bez zaměstnání, ale naštěstí pomohli spolužáci jejího otce, kteří pracovali na okresním školním výboru. Domluvili paní Nohavičkové místo učitelky v Drahanovicích, aby nebyla úřadům na očích, protože po roce 1951 byla nucena zcela opustit školství. Během svého působení v drahanovické škole se proto musela vyhýbat jakýmkoli inspekcím, protože jako učitelka vlastně „neexistovala“.
Když se ovšem tamní škola sloučila s jinou, inspekce už byla nutná. Nové dokumenty jí vystavil kolega, kterého zasvětila do svého problému, a od té doby byla paní Nohavičková opět regulérní učitelkou. V té době začala žít se svou rodinou v Náměšti na Hané. Učila zde až do důchodu. Po pádu totalitního režimu v roce 1989 svitla všem lidem, kteří byli tímto režimem poškozeni, naděje na spravedlnost. Nyní mohli očistit dobré jméno své rodiny, dosáhnout morálního či majetkového odškodnění. Mezi těmito lidmi byla i Jarmila Nohavičková, která podala žalobu na Ladislava Nakládala. Ten se totiž, coby předseda Místního národního výboru v Brníčku, osobně podepsal pod výnos, kvůli kterému byla rodina Nohavičkových vystěhována. Dne 12. ledna 2009 přišel paní Nohavičkové dopis – a v něm předvolání k soudu: pan Nakládal byl obviněn z podílu na vysídlení rodiny Nohavičkovy z brníčského statku v prosinci 1951. Paní Nohavičková podala 22. ledna 2009 obsáhlou výpověď, v níž shrnula celý příběh své rodiny. Policii předala i několik archivních materiálů, které měla k dispozici. Mezi nimi byla například listina, která obsahovala soupis zabaveného majetku rodiny Nohavičkových, podepsaná přímo panem Nakládalem. Po výpovědi paní Nohavičková doufala, že na pana Nakládala bude podána žaloba.
Dne 4. června 2009 se její dlouhé čekání vyplatilo. Dopis z Okresního státního zastupitelství v Olomouci sděloval, že na obviněného Ladislava Nakládala byla podána obžaloba u Okresního soudu v Olomouci pro trestný čin porušení povinnosti veřejného činitele. Paní Nohavičková se tak stala vůbec prvním člověkem v České republice, kterému se podařilo dostat před soud a usvědčit konkrétní osobu zapojenou do Akce Kulak.Pravomocný podmíněný trest, který v tomto případě padl, byl prvním trestem pro přímého aktéra nucené kolektivizace.