Uplynulo půl roku od okamžiku, kdy se naše skupina rozhodla zapojit se do projektu o.s. Zapomenutí „Stopy totality“. Něco se nám podařilo, něco částečně. Byli jsme v pátrání i neúspěšní , ale nevzdali jsme to. Potkali jsme se se zajímavými lidmi  a  doufáme, že to nebyla setkání poslední. Nepodařilo se nám uskutečnit setkání s žijícím pamětníkem, který by byl ochoten se s námi podělit o své životní vzpomínky z doby kolektivizace. Hovořili jsme pouze s  potomky již nežijících. Zpracovali  jsme vzpomínky pamětnice, které sepsala pro budoucí generace. Bohužel již také nežije. Na její výzvu, aby své zážitky přidali i další, zatím nikdo z nejvíce postižené obce nereagoval. Zde ještě chceme dál pátrat.

Vše co jsem zatím zjistili, jsme přiblížili i našim spolužákům prostřednictvím panelu. O naše pátrání  se zajímal i místní a regionální tisk.

Po prázdninách doplníme zbývající informace a dokumentaci a pustíme se do závěrečného zpracování výstupního panelu.

Magda s Petrou

Prarodiče pana Šedivého pocházeli z malého  hospodářství. Za války zpaktovali statek pod horou Raná. Bylo to však už v Sudetech a Němci  jim tam dělali zle, proto si začali hledat nějaký statek ve vnitrozemí. Ten objevili v Rakovníku. Byl původně také zpaktovaný a poměrně dost zdevastovaný. Dědilo ho několik dědiců a oni od nich jednotlivé podíly  postupně vykupovali. Podařilo se jim nakonec skoupit téměř 77%. Zbývající vlastníci nechtěli své podíly prodat. Po dědečkovi a babičce přebral hospodářství  starší ze dvou synů .V odstupní smlouvě  je přesně vyjmenováno, co budou rodiče denně dostávat. Například: hroudu  másla, mléko z ranního dojení, otop na zimu a tak dále.

Matka pana Šedivého pocházela  z Lubné, také z  poměrně velkého hospodářství . Její rodiče vlastnili  asi 39ha půdy. Měli traktor a sušárnu chmele. Také jim hospodářství  v roce 1950  někdy v červnu zkonfiskovali  a vystěhovali je.  Štěstí , že ke statku patřil domek, kam se mohli přistěhovat.

Když  skončila válka, podařilo se Šedivým  získat traktor, což bylo pro hospodářství velmi přínosné. S  60 ha půdy a s podíly spoluvlastníků to bylo po válce největší hospodářství v Rakovníku. Po roce 1948 se začala zakládat JZD a státní statky. Jeden byl založen v Hořesedlích  a další měl být v Rakovníku. Zemědělcům  se neustále zvyšovali dodávky. Pokud je neplnili nebo se nějakým způsobem stavěli proti režimu, mohli skončit v dolech. Došlo i na zabavování živého inventáře. Z toho, co se zabavilo Šedivým ,  bylo poměrně dost dobytka.  Rodina chovala i klisny. Pan Šedivý má dokonce fotku se čtyřmi generacemi klisen.

Tehdy vznikl zákon,  který nařizoval , že kdo měl půdy více než 50 ha, musel ji odevzdat  státu. Protože hospodářství mělo spoluvlastníky, připadlo na každého méně než 50ha. Zákon se na ně nevztahoval. Tehdy  si Šedivých mysleli, že vše  bude v pořádku, že budou hospodařit  dál. Ale už na konci roku 1949 jim zabavili traktor. Pozvali otce na technickou kontrolu a on se vrátil zpátky pěšky bez technického průkazu. Přesto hospodářství celkem dobře fungovalo. Potom  začali na otce pana Šedivého tlačit i prostřednictvím spoluvlastníků . Rodiče se proto snažili prodat zbytek  půdy pod 50ha, aby zachránili alespoň něco. Současně začaly probíhat odhady hospodářství a jeho vybavení. Tehdy bylo rodině slíbeno, že se bude platit jen živý a ne mrtvý inventář. Ale o statek rodiče nakonec přišli.  Byl prodán, ale nikdy nebyla zaplacena ani koruna.

Pan Šedivý si vzpomíná , co mu  vyprávěla babička. On se  narodil v srpnu roku 1952. V té době měli všechno připravené v bednách k odstěhování a jen čekali,  kdy pro ně  v noci přijedou a někam je odvezou. To se nestalo, ale asi tak v jeho šesti letech je  přestěhovali na Bulovnu. Byl to státní statek a otec tam dělal technika. Brzy mu bylo ale sděleno, že jako bývalý kulak, zde nemůže pracovat. K  prvnímu lednu musel vrátit klíče od bytu. Soudem mu byl přidělen zdevastovaný státní domek, ve které nebylo ani základní sociální zařízení. . Vše  si museli vybudovat vlastními silami. Později  si koupili domek u koupaliště.

Totalita dopadla i na o tři roky starší sestru pana Šedivého. Chtěla jít studovat na zemědělsou střední školu , ale výbor KSČ se postavil proti, že to nejde. Byla přece dcerou  kulaka.  Nakonec se rodičům podařilo přihlášku stáhnout a poslat do jiného kraje, do Mariánskiých Lázní. Protože byla  jedničkářka, tak se tam dostala a úspěšně odmaturovala. Z domova odcházela v necelých  14 letech.

Pan  Šedivý  měl štěstí. Na střední  školu  nastupoval v roce, kdy se nedělaly přijímací pohovory. K přihlášce se nevyjadřoval žádný výbor KSČ, ani zaměstnavatel rodičů. A tak se dostal na TOS bez problémů. Odmaturoval a na vysokou se dostal na základě prospěchu ze střední školy.

Po roce 1989   byl majetek restituován, ale už ne ten původní. Dnes syn pana Šedivého podniká jako soukromý zemědělec.

Zpracovali:Honza Ostaš, Jessica Cusacková, Káťa Vopatová

Po příjezdu do Senomat jsme zamířili do kanceláře syna pana Holého v bývalém rodinném statku, který jim byl vrácen v 90. letech . Statek se nachází   na náměstí, které  je pojmenované po jeho dědečkovi Jiřím Holém. Otec pana Holého  už zemřel. Jeho matka dnes žije se svou dcerou, ale o svém životě nechce mluvit. Vzpomínky ji příliš rozrušují. Byli jsme velmi rádi, že její syn Jiří Holý, nám byl ochoten o osudech své rodiny něco říci.

Z vyprávění jsme se dozvěděli, že se jeho dědeček narodil roku 1896 do rolnické rodiny a byl velmi úspěšný zemědělec. Za 2. světové války však do osudu rodiny zasáhlo gestapo. Pan Holý se zapojil do odboje v sokolské organizaci Jindra. Za svou činnost byl vězněn a 8. září 1943 v Berlíně Plötzensee popraven . Otci pana Holého bylo tehdy 17 let a jeho sestře o rok méně. Jejich matka prošla 4 koncentračními tábory, včetně Terezína a Osvětimi. V roce 1941 byl jejich statek převzat německou nucenou správou a syn Jiří se sestrou museli přerušit studia. Měli štěstí. Správce Reiter byl zdatný hospodář a slušný člověk. Byl to on, kdo otci pana Holého a jeho sestře umožnil dokončit studia. V roce 1944 dostal statek nového správce, Němce, který utekl z Polska, ale ten se o hospodářství příliš nestaral.

V roce 1945 byl statek rodině vrácen. Panu Jiřímu bylo asi 19 let. Měli 43 ha půdy, ale MNV je přinutil obdělávat i pachty, celkem 100 ha. V roce 1948 přišli první nátlaky na vstup do JZD, ale až do roku 1951 stále  hospodařili  na svém. Pak přišly první zábory, nucené nájmy, nabádání lidí , aby u kulaků nedělali a nakonec jim byl statek odebrán. Rodina měla být ze Senomat vystěhována. Jen shodou náhod tomu unikla a mohla zůstat na vejminku u strýce v Davidově mlýně. Ze svého hospodářství si s sebou nesměli vzít nic. Jejich majetek byl zkonfiskován a rozprodán ( 11 kusů krav, 29 skotu, 23 vepřů, 3 koně s postroji a 22 slepic) včetně vybavení. Od koše na chmel v hodnotě 20 Kč až po 10 000 hodnoty. Část majetku  nebylo ohodnoceno vůbec. I přesto, že měl pan Jiří středoškolské vzdělání se zaměřením na zemědělství, nesměl v něm pracovat,  a proto se živil jako dělník na stavbě. Později jezdil jako řidič nákladního automobilu. Ani jeho žena nesměla pracovat v zemědělství. Živila se  jako květinářka. Jejich dcera po ukončení základní školy nesměla studovat, protože byla dcerou nepřítele socialistického režimu.

V padesátých letech nebylo možné kupovat potraviny za peníze, ale za potravinové lístky.  Ty byly pouze na příděl, a ten oni neměli. Vesničtí boháči, tzv. „kulaci“ (mezi ně patřila i rodina Holých) nedostávali žádné lístky. Ani jejich maminka na ně neměla nárok, přestože měla z koncentračních táborů podlomené zdraví. Žádali pro ni o důchod po otci. K  žádosti potřebovali doklad o jeho popravě. Museli se obrátit až na Červený kříž a pak teprve české úřady uznali, že její manžel byl politickým vězněm. Přitom od L. Svobody dostal válečný kříž „ in memoriam.“ V této těžké době dostávali jídlo jen od svého strýce. Nejhorší pro ně byly zimy, protože si nemohli z důvodu nedostatku peněz koupit uhlí a měli pouze 1 kamna pro 3 místnosti. Občas si přinese trochu uhlí v tašce, které mu dali dobří lidé. Život byl pro ně tehdy hrozně těžký.

Začátkem  60. let  začal pan Holý pracovat u lesního závodu jako řidič. Přestože dostával různé zajímavé pracovní nabídky, všechny  vždy  ztroskotaly na  posudcích ze Senomat. Lidská zloba a závist udělaly své. Nakonec  zůstal za volantem  až do důchodu.

Po listopadu 1989 panu Holému hospodářství vrátili. Podařilo se mu sehnat několik nájemců a získané peníze vložil do opravy objektů. Dnes zde podniká jeho syn Jiří Holý.

Zpracovala: Anemarie Lajblová

Po hodině a půl byli v cíli cesty. Netušili, že je celou dobu doprovází policejní auto s esembákem, který je předal panu správci jako nějaké zločince. Nečekali žádné zvláštní ubytování, ale když viděli  dům, a tu špínu, z překvapení nevycházeli. V domě byli 4 byty o 2 místnostech, 2 dole a 2 nahoře. Stěny byli vybílené, ale přes vybílení prosvítala plíseň. V domě nemohli najít záchod, nakonec ho ale našli. V patře byly záchody pro správce a pod nimi záchody pro zaměstnance. Odpadní roura byla prasklá a na spodní prkénka dvou záchodů tekl obsah roury. Když si stěžovali správci, řekl jim, že se stejně nikam nedovolají a poškleboval se jim. Byli také problémy s vodovodem. V domě sice byl, ale odpad byl ucpaný, takže chodili s čistou vodou nahoru a se špinavou dolů. Potom, když svůj skromný majetek nastěhovali do bytu ve 2. patře, šla paní Štisová umýt chodbu a schody, ale nakonec musela ještě uklidit celou půdu. Potom si zde věšela prádlo.

V průběhu dalších měsíců a let se za nimi přistěhovaly další rodiny z různých míst. Správcová vždy večer zavřela vrata a zamkla je zámkem. Když chtěli jít Štisovi do kina, tak požádali paní správcovou, aby je nechala odemčená, že je pak zamknou. Řekla jim, že jsou všichni zvyklí lézt přes zeď. Takže se paní Štisová rozčílila a řekla jí, že nejsou cikáni, aby lezli přes zeď a že u nich měl každý z personálu klíč od vrat. Správcová jim nevyhověla a tak museli lézt přes zeď. Jelikož Štisovi krmili krávy, tak každý den byla před chlévem čerstvá hromada vojtěšky. Paní Štisová si občas brala kousek pro jejich králíky, pro které udělal otec paní Štisové malou dřevěnou králíkárnu. Jednou, když si zase kousek chtěla vzít, přišla k ní paní správcová a zakázala jí brát si vojtěšku. Když se paní Štisová ohradila, že si paní správcová také bere, tak jí řekla, že ona může, ale nikdo jiný nesmí. Štisovi jezdili na kolech a poznávali krásu českého středohoří. Také občas hráli šachy. Pan Štis zde začal včelařit. A někdy si také šli zahrát pro zábavu divadlo. V roce 1955 byl jmenován nový ředitel statků. Ten hned zjišťoval, kdo z přistěhovaných kde pracuje a jaké má odborné vzdělání. Podle toho jim pak určoval změnu zaměstnání. Pan Štis měl vystudovanou vyšší hospodářskou školu a tak mu byla nabídnuta práce vedoucího statku v Kostomlatech pod Milešovkou. Přijal to a tak se tam přestěhovali. Byly tam mnohem lepší životní podmínky. Byly zrovna žně , v chlévě bylo 50 krav, a ještě větší počet prasat, takže práce bylo nad hlavu. Byl tam také Vlasta Stehlík, jako úkolář. Když však přišli Vánoce vzpomněli si komunisté, že jsou sedláci ve funkcích a zakázali je takto zaměstnávat. Všichni dostali vyrozumění, že jsou ze svých funkcí propuštěni a přiděleni na manuální práci. Pan Štis pracoval na poli a byl mu přidělen starý traktor a obyčejný valník. V dílnách mu traktor neopravovali dobře, a ani teplý oblek mu nebyl přidělen, neměl na nic nárok. Paní Štisovou propustili ze závodní kuchyně a přijali jí jako pěstounku v jeslích v Bílině. Absolvovala odborný kurz v Ústí nad Labem a pak v jeslích pracovala 20let.

V roce 1958 Sváťa onemocněl žloutenkou (v obci bylo 45 případů) . Ze zdravotních důvodů nemohl jezdit s traktorem, proto  přijal místo technika na vedlejší farmě Světec a brzy se tam přestěhovali. To už byl rok 1962 a politická situace mírnější. V tom roce zemřela Sváťova maminka. V roce 1963 si objednali trabanta za 27 000 Kč. Trabant jim přišel až za 3 roky. Když zemřel vedoucí farmy Světec, převzal po něm funkci Pan Štis, ale když pak byly budovy farmy předány stavebnímu odd.statků, pracoval zase jako technik na farmě Křemýž a později v Lanhošti, odkud pak odešel do důchodu. 21.srpna 1968 vtrhli do Československa sovětské vojska. A oni přestali věřit, že se někdy vrátí domů, do Kněževse a rozhodli se, že si koupí malý domek na dožití.  Koupili ho na jaře 1969. Byla tam zahrada i kousek pole a tak si tam zřídili malé hospodářství. Jenže komunisté rozhodli, že pře jejich pozemky povede  dálnice, a tak se museli znovu stěhovat. Přestěhovali se do domku v Hostomicích. Zase si zřídili „hospodářstvíčko“ a zvykali si na nové prostředí. Oba byli už v důchodu a měli více času. Sváťovi však nabídli zaměstnání strážného ve sklárně a dokonce mu dali pistoli (nepříteli socialistického zřízení) a za krátký čas se dokonce  stal velitelem stráže. Čas plynul a v sousedních státech se situace měnila a bylo zřejmé,  že se něco musí stát.

Až přišel 17.listopad 1989 a s ním konec komunistického režimu a Štisovi se mohli vrátit domů, do rodné Kněževse. Čekalo na ně  zničené a rozkradené hospodářství ,a tak začali s opravami. Během let vyhnanství se stěhovali šestkrát a konečně v roce 1997 posedmé do jejich domova. Komunisté způsobovali nesmírné škody na majetcích ale také stíhali a zavírali nevinné občany, kteří měli buď majetek a nebo třeba jen trochu jiný názor. Trestali je také tím stěhováním, v mnoha případech hodně daleko od domova. V říjnu roku 2000 se paní Štisová musela navždy rozloučit s svým manželem Sváťou.

Děti sedláků už žili jiným způsobem života, sem se už nevrátili a usedlost prodali. Jen paní Štisová měla hospodářství ve svém vlastnictví. Život uplynul a paní Štisová  považovala za svoji povinnost napsat svoje paměti, aby tyto události, které vesničtí boháči museli prožít, se již nikdy neopakovaly, staly se varováním a poučením pro budoucí generace. Toto nesmí být  nikdy zapomenuto. Paní Štisová  zemřela 6.2.2006 Vzpomínky sepsala v roce 2004.

Zpracovali: Štěpán Bendl, Lukáš Vávra, Jiří Krob

Při pátrání ve Státním okresním archivu dostala naše skupina za úkol zpracovat statistiku vesnických boháčů našeho okresu. Pracovali jsme s dokumenty z let 1949 – 1952. Našli jsme celkem 21 obcí, ve kterých bylo dohromady 98 vesnických boháčů. Ty jsme rozdělili do pěti skupin podle toho, jaký byl jejich další osud po vzniku JZD. Došli jsme k tomuto závěru. Členy JZD se jich stalo celkem 33, jako zaměstnanci družstva jich pracovalo 26, do JZD jich nevstoupilo 19, vystěhováno bylo 16 a 4 skončili ve vazbě.

Z archivních materiálů jsme také zjistili, že nejvíce vesnických boháčů  bylo v obci Kněževes, a to celkem 16. Dva z nich se stali členy JZD, tři zde byli  zaměstnaní , 4 do družstva  nevstoupili, a 7 jich bylo z obce vystěhováno na různá místa v republice, převážně na ČSSS jako pracovní síla . K dalším obcím s počtem více než 10 vesnických boháčů patřily Chrášťany, Hředle a Přílepy.

A co bylo důvodem k vystěhování?

Jejich hospodářství bylo vybráno jako základ JZD, na usedlosti vznikly kanceláře družstva, neplnění dodávek, zrušení užívacího práva k nemovitosti a vystupování proti režimu, kterým mohl být i nesouhlas s vystěhováním nebo s konfiskací majetku.

A co si směli vzít s sebou?

Pouze nezbytné bytové zařízení včetně svršků, někdy pár kusů drobného zvířectva, avšak nikoliv majetek, který byl úředně zajištěn a sepsán při předávání hospodářství.

Zpracovali: Ostaš Jan, Polánková  Michaela, Cusaková  Jessica a Vopatová Kateřina

Své vzpomínky se rozhodla paní Milena Štisová, rozená Bradáčová sepsat v roce 2004. Bylo jí tehdy 80 let. O dva roky později umírá. Škoda, že jsme tuto paní nemohli poznat osobně. Nejsou ani potomci. Paní Štisová děti neměla. Její vzpomínky odkázala SOA v Rakovníku.

Paní Štisová se za svého manžela Svatopluka provdala po delší známosti v roce 1947. Po tchánu Ladislavu Štisovi převzali zemědělskou usedlost čp. 274 a 79, o výměře 34 ha polí a chmelnic. Začali kupovat stroje, aby nahradili nedostatek pracovní síly. Museli se vypořádat s mnohými překážkami, které před ně kladla nelehká doba. Tehdy jim hodně pomohl tchán, který byl truhlář a vše co bylo ze dřeva jim vyrobil.

Hned první rok jejich hospodaření přišlo katastrofální sucho a s ním i menší sklizeň. Vzápětí v r. 1948 přišel komunistický puč. Komunisté běhali po obci s přihláškami a vyžadovali od občanů podepsání vstupu do komunistické strany. Spousta kněževeských občanů ze strachu nakonec podepsala. Zakládaly se Akční výbory a ze spolků se vylučovali nepohodlní členové. Tak byli ze Sokola vyloučeni ti, kteří se zasloužili  o vznik Jednoty sokolské v Kněževsi. Začal útlak všech podnikavých lidí. Živnostníci byli nuceni vstupovat do družstev, obchodníci do spotřebního družstva Budoucnost a zemědělci byli rozděleni na drobné a větší. Ti, co měli více než 20 ha polí, dostávali za své produkty nižší ceny. K nim patří i manželé Štisovi.

V roce 1949 se začala zakládat zemědělská družstva a začalo pronásledování sedláků. Nařizovala se jim práce pro drobné zemědělce s využitím jejich vlastních strojů. Pan Štis to odmítl, protože by nestíhal práci na svých polích.

V r. 1950 vyšlo nařízení, že nemocenská pojišťovna nesmí větším zemědělcům pojistit zaměstnance a nepojištěný personál nemohl být zaměstnán. Na usedlosti Štisů byly vzápětí uvaleny nucené nájmy na 3 roky a tím byli vlastně zlikvidováni. Družstvo mohlo na jejich pozemcích hospodařit a rozebrat si veškerý živý a mrtvý inventář. Nejprve byly zlikvidováni chlévy pro chov prasat a místo nich se postavila stání pro koně. Zanedlouho jim odvedli krávy, odmontovali strojní dojení a  vše odvezli do společného kravína. Pan Štis začal jezdit s koňmi. Ale tím to neskončilo.

Na jaře 1952 se komunisté rozhodli, že do jejich obytného domu čp. 274 přemístí kancelář družstva. Na základě příkazu museli uvolnit pokoj, který byl notářsky určen tchánovi při předávání hospodářství v r. 1947. Štisovi museli vystěhovat svou ložnici a rozebranou ji uložili na půdu Bradáčových čp. 53, rodičů paní Štisové. Do uvolněné místnosti přestěhovali tchána. Ale už v červnu dostali z domu výpověď s tím, že se mohou přestěhovat kam chtějí.

Nové bydlení si paní Štisová se svým tatínkem vyjednala v domku své nevlastní matky na Křivoklátě. Po návratu domů se ještě na nádraží od svého manžela dozvěděla, že dostali nový příkaz, na základě kterého se mají vystěhovat do Svinařova čp. 30 a pracovat v cihelně na Zhoři. Další den se tam jeli podívat. Do maličkého domu s dvěma malými místnostmi, podlahami z cihel, bez elektřiny se odmítli nastěhovat. Stěžovali si u Kněževeského předsedy, ale ten je odkázal na předsedu okresu, který byl kněževeský občanem. Na odpověď tohoto  člověka paní Štisová až do své smrti nezapomněla. Sdělil jim, že se stěhovat nebudou a až přijde čas, tak se vystěhují a dají jim jen to, co uznají za vhodné a pobyt v Kněževsi i na okrese jim bude zakázán. Nebudou smět navštěvovat rodiče, pouze oni budou moci navštěvovat je.

Na základně rozhodnutí jim byl v červnu 1952 přidělen byt o dvou místnostech v sousedním statku čp. 256. 15. října, to datum si paní Štisová dobře zapamatovala, protože chtěla jít na hřbitov ke hrobu své maminky u příležitosti výročí jejich narozenin, k nim přišli dva muži a začali sepisovat jejich osobní a hospodářský majetek. Paní Štisové to bylo k smíchu, neboť za tři roky nuceného nájmu už bylo vše rozkradeno a měli jen to, co bylo v bytě. Soudruhům soupis v jejich bytě nestačil a šli k jejímu otci, p. Bradáčovi, v domnění, že tam najdou další majetek, ale byla tam pouze ta jejich rozebraná ložnice. Ale ani to jim nestačilo. Rozjeli se do Rakovníka, kde bydlela maminka jejího manžela, ale zde našli pouze dva páry holubů a pytel pšenice.

Aby se vzájemně nemohli tzv. vesničtí boháči informovat, probíhaly soupisy majetku u všech současně a v průběhu svátků se museli všichni postupně z Kněževsi vystěhovat na předem určená místa. Byli většinou umístěni na Čsl. státních statcích, v nejhorších bytech jaké měli. Někteří byli dokonce pro nějaké malichernosti odsouzeni do vězení. Odvolání proti rozhodnutí o vystěhování bylo nepřípustné a soused Štisových byl z tohoto důvodu odsouzen k šestiměsíčnímu vězení, ale naštěstí přišla amnestie. Další z kněževeských se pod tíhou událostí nervově zhroutil. Stále kreslil své hospodářství a během několika let zemřel. Nebylo divu, že všichni byli na pokraji nervového zhroucení, píše paní Štisová. Rozsudky zněly takto: Potrestání veřejným pokáráním jako trestem hlavním a konfiskaci veškerého majetku, včetně rodinných příslušníků a zákazem pobytu v Kněževsi a v rakovnickém okrese navždy, jako trestem vedlejším. V jediné obci tak bylo postiženo celkem 15 rodin.

Panu Štisovi a jeho manželce Mileně byl příkaz adresován do Všechlap u Libčevse v okrese Bílina. Opatření se netýkalo otce pana Štise. Obsílku z okresu dostali 14. ledna 1953 a hned druhý den 15. ledna se museli vystěhovat. K příkazu byl přiložen seznam nábytku, šatstva, prádla a dalších věcí, které okresní prokurátor vyjmul ze soupisu provedeného v říjnu 1952. To si mohli vzít s sebou. Druhý den přijela dvě malá nákladní auta a za dozoru úředníka z okresu, který pečlivě sledoval, co z bytu odnášejí. Když si chtěl pan Štis vzít i bedny, ve kterých měl své knihy, nedovolil mu to. Nesměli si vzít ani malá pilinová kamna. Když vše povolené naložili, úředník dveře se zabavenými věcmi, které by prý byly už pro ně přepychem, zapečetil. Potom se rozloučili s rodiči, sedli si dozadu na jedno auto, zabalili se do dek a vydali se neznámo kam. Poslední pohled věnovali rodnému kraji, když za Hředlemi vyjížděli na kopec Džbán a pak vše zastínil les.

V úterý 3.dubna jsme navštívili SOA v Rakovníku, abychom nahlédli do archivních dokumentů, které přibližují dobu 50. let na Rakovnicku. Paní ředitelka Mayerová nás uvedla do badatelny, kde pro nás byly připraveny různé materiály. Rozdělili jsme se do čtyř pracovních skupin a každá dostala konkrétní úkol. Jedna zpracovávala přehled vesnických boháčů, další se věnovala jejich osudům. Nejvíce jsme se zaměřili na vzpomínky paní Štisové z Kněževse a osudy rodiny Holých ze Senomat. Během naší práce zavítala do archivu redaktorka Rakovnického deníku paní Hoblíková, která s námi udělala rozhovor, který vyšel 11. dubna 2012. Na závěr pátrání v archivu představila každá skupina výsledky své práce ostatním. Rozhodli jsme se, že osudy rodiny Holých ze Senomat a Štisových z Kněževse zpracujeme podrobněji, protože po zkontaktování dalších vypátraných rodin jsme se dozvěděli, že své osudy nechtějí zveřejňovat.

Zapsali: Štěpán Bendl, Jessica Cusacková, Petra Sodomková

9. března mezi nás zavítala paní Mgr. Renata Mayerová, ředitelka SOA (Státní okresní archiv) v Rakovníku.

V úvodu své přednášky nás nejprve krátce seznámila s historickým vývojem zemědělství a potom už se věnovala hlavnímu tématu její téměř dvouhodinové zajímavé přednášky, kterým  byla 50. léta a kolektivizace na Rakovnicku. Přichystala si pro nás mnoho historických materiálů a archivních dokumentů, na kterých nám přiblížila průběh kolektivizace ve zdejším kraji. Ukázala nám nejen záznamy z vesnických kronik, ale také fotografie, zachycující rozorávání mezí, soupisy tzv. „vesnických boháčů“ v jednotlivých obcích, soupisy majetku a další úřední listiny, které dokládají tuto nelehkou dobu. Její přednášku jsme si mohli s jejím dovolením zaznamenat na diktafon. Záznam chceme zpracovat a získat souvislý popis událostí tak, jak se odehrávaly v 50. letech na Rakovnicku. Začátkem dubna se vypravíme přímo do archivu, abychom si v badatelně SOA  prostudováním a zpracováním dalších archivních materiálů doplnili naše získané poznatky z přednášky o další informace.

Zapsaly: Magda s Petrou

 2.března 2012 se naše skupina vydala za panem Jiřím Holým do jeho kanceláře v Senomatech. Rozhovor s ním jsme měli předem domluvený. Celé jeho vyprávění jsme zaznamenávali na diktafon. Získali jsme celkem asi 30 minutový záznam. Pan Holý nám také věnoval tištěný rozhovor s jeho tatínkem, který vyšel v roce 2000 v týdeníku Raport. Jeho otec už nežije. Kromě rozhovoru a poskytnutých materiálů jsme dostali i tipy na další pamětníky, kteří by nám mohli v našem pátrání pomoci. Nyní nás čeká zpracování získaných informací.
                                                                     Amlerová Nikola a Lajblová Annemarie 

                                                                        Náměstí Jiřího Holého v Senomatech

V úterý 28.února se scházíme a informujeme se o tom, co která skupina zjistila. Upřesňujeme si další postup a domluvili jsme se, že se budeme scházet po skupinkách podle potřeby. Každá skupina si bude vést záznamy o svém pátrání, které vždy včas předá Petře a Magdě k finálnímu zpracování.

Na 9. března jsme si pozvali paní Mayerovou, ředitelku SOA v Rakovníku. Na základě archivních dokumentů nás seznámí s tím, jak to vypadalo v 50. letech na Rakovnicku. Na setkání se moc těšíme.

Petra s Magdou